Ústavní soud rozhodl, že někdy je zcela v pořádku, když lékař nemocného neléčí
Ústavní soud se v jednom ze svých posledních nálezů zabýval ústavní stížností lékaře, který byl obviněn z neposkytnutí pomoci své matce, ačkoliv mu to podle obecných soudů ukládal zákon o zdravotnických službách. I když soudci těchto soudů uznali, že lékařova matka mohla otevřeně odmítat péči svého syna, popřípadě se dokonce ani nemusela chtít léčit, nebyl to podle nich důvod k tomu, aby byla ponechána bez poskytnutí pomoci. Kauza je o to zajímavější, že pacientka byla po zásahu jiného lékaře převezena rychlou záchrannou službou do nemocnice, kde později zemřela na hnisavý zápal plic.
Názor Ústavního soudu je jasný: lékař se musí řídit svobodnou vůlí pacienta. Může nemocné k léčbě přesvědčovat, ale nesmí je nutit. Pokud svéprávný člověk ze své vůle léčbu odmítne, pak nejen lékař, ale i veškerý zdravotnický personál, musí jeho přání respektovat, i když s ním vnitřně nemusí souhlasit. V takovém případě se nejedná o trestný čin neposkytnutí pomoci.
Zákon respektuje možnost volby pacienta rozhodnout se, jak chce nakládat se svým zdravím a lékař se tím musí řídit. Pacient není, a neměl by být, pouze jakýmsi anonymním souborem příznaků. Je to především člověk, kterému má lékař poskytnout odborné informace tak, aby si tento jedinec mohl sám určit, jak chce, aby se v jeho případě dále postupovalo.
Selsky řečeno, by měl lékař dát pacientovi takové informace, aby se sám dokázal rozhodnout a určit, co je pro něj nejlepší. Je zcela v pořádku, pokud se pacient rozhodne, že určitou léčbu nechce, i když to pro lékaře, vzhledem k jeho znalostem a zkušenostem, může být někdy frustrující (stejně, jako v případech, kdy by se pacient naopak léčit chtěl, ale šance na uzdravení není).
Práci lékaře musíme brát jako povolání ve smyslu poslání. Náročným studiem všechno začíná, obrovskou zodpovědností končí. I ta ale má své hranice. Lékař musí odpovídat za to, že pacienta – laika, neinformoval o všech možnostech a podstatných důsledcích léčby, popř. neléčby, nemůže být ale zodpovědný za volbu, kterou pacient o svém zdraví učiní, pokud ji vzhledem k věku, duševnímu a fyzickému zdraví, učinit může.
Zákon o zdravotnických službách stanoví, že zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. V něm má být pacient informován o možných komplikacích průběhu léčby tak, aby i laik mohl zvážit klady a zápory doporučeného postupu léčby a svobodně se rozhodnout, zda ji chce podstoupit nebo ne (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/15).
Výše citovaný zákon zároveň uvádí, že pacient má právo vyslovit i svůj nesouhlas s navrhovaným lékařským postupem a léčbu odmítnout. Tento projev vůle pacienta je známější pod pojmem revers.
Důvod existence obou těchto institutů spočívá mimo jiné i v uznání svobody jednotlivce rozhodnout o tom, co chce a v povinnosti všech ostatních (tedy nejen lékařů) toto rozhodnutí respektovat.
Jsme to my pacienti, kdo rozhodujeme o našem zdraví – můžeme dodržovat zdravý životní styl nebo vykouřit několik krabiček cigaret denně. Lékař tu ovšem není od toho, aby nám něco nutil nebo zakazoval, jeho (byť erudované) přesvědčení nemůže být postaveno nad naší volbu. Pokud se touto zásadou lékaři řídí, pak za to nemohou být souzeni.
