Ray Kroc: Muž, který sice nezaložil McDonald's, přesto mu mnozí vděčí za obezitu po cheeseburgerech
Už jste tenhle týden měli svého „dvojitého číze“? Nebo aspoň nugetky a „velký hrany“? Anebo dokonce BigMaca? Za tyto legendární gastronomické skvosty vděčíme jednomu ctižádostivému, nelítostnému, nesmírně pracovitému Američanovi s českým původem. RAY KROC (5. října 1902 – 14. ledna 1984) se zasloužil o vznik a rozkvět fastfoodového stravování jako nikdo jiný na světě. Minulý čtvrtek měl v českých kinech premiéru kritikou velmi slušně hodnocený životopisný snímek Zakladatel, tento čtvrtek v Reflexu č. 5 pak vychází v rubrice Causa článek o umanutém pedantovi, který se stal podobně jako Henry Ford zosobněním amerického snu.
Ačkoli tenhle fakt tuzemská média v následujících týdnech připomenou ještě mnohokrát, nezavírejme před ním oči: muž, kterému mnozí z nás vděčí za morbidní obezitu a závislost na kuřecích nugetech, je českého původu. Narodil se 5. října roku 1902 kousek od Chicaga Rose Mary Hrachové (že by Růženka Hráchová?) a Aloisi Krocovi, který si ovšem po odjezdu u z vesničky Břasy na Plzeňsku říkal Louis.
Jako patnáctiletý se Ray chtěl zúčastnit Velké války, zalhal tedy o svém věku a roku 1917 se stal řidičem sanitky Červeného kříže. Tady se mimochodem setkal s dalším illinoiským klukem, který toužil být při vojenské akci a bájil proto, že mu je o chlup víc – s Waltem Disneym. Do historie se sice oba zapsali až o něco později, už jako mladíčci ovšem prokázali tah na branku, když jim o něco šlo. Zákony nezákony.
Po druhé světové válce se mladý Kroc stal obchodním cestujícím firmy Prince Castle a posléze jejím výhradním distributorem – zkušený prodejce papírových nápojových kelímků nyní nabízel mixéry na mléčné koktejly a své první ženě Ethel a dcerušce Marilyn, narozené v roce 1924, zajišťoval svědomitý pracant velmi slušné žití. A prakticky nulový rodinný život, protože veškerý svůj čas věnoval kelímkům/mixérům.
Protože se Rayovi v půli padesátých let byznys přestal otáčet, nemohla jeho zostřené pozornosti uniknout jistá příležitost: bratři McDonaldové si do své restaurace v kalifornském San Bernardinu koupili dokonce osm jeho drahých revolučních Multimixerů, schopných připravit hned pět mléčných koktejlů najednou. K čemu sakra kdo potřebuje čtyřicet shaků naráz?
Jiný dvaapadesátník by se tomu nejspíš jen podivil a šel si chystat bačkory a houpací křeslo na důchod; ne tak náš artritický diabetik s vyoperovaným žlučníkem. Ambiciózní workoholik Ray nasedl do letadla a jel restauraci, která takhle neskutečně prosperuje, navštívit. A uzřel zázrak.
Lapení do pasti bratří McDonaldů
Spousta uniformovaných zaměstnanců kmitá jak u výrobní linky ve Fordových závodech a v družné spolupráci na včelí nebo mravenčí způsob připravuje položky menu, které má pouhopouhých devět položek. K dispozici jim jsou dosud nevídané obrovské grily a zvláštní dávkovače na dochucovadla, které odměřují vždy stejné množství kečupu nebo hořčice.
Kuchaři, číšníci a prodavači v jedné osobě pak neskáčou jak nadmuté kozy kolem aut se zákazníky jako v tehdy populárních drive-in restauracích, protože strávníci se obsluhují úplně sami a šetří tak personálu čas. I díky tomu jsou pokrmy připravené nikoli za tehdy obvyklých dvacet minut, ale průměrně za třicet vteřin. A jsou velmi, velmi laciné…
Ray byl lapen; okamžitě pochopil, že se před jeho očima odehrává nejzásadnější revoluce v dějinách amerického veřejného stravování. A bráchové-průkopníci McDonaldovi byli ohromeni jakbysmet. „Ten chlapíček vešel a vysokým hláskem pravil: ,Jmenuju se Ray Kroc,‘“ vzpomíná Richard McDonald ve čtvrt století starém rozhovoru pro Sun Journal. „Bráchu i mě okamžitě nadchl. Byl to dost agresívní chlap. Ten typ, co vám prodá prostě cokoli.“
„Ten typ“ bratrům nabídl, že bude jako jejich agent jezdit po celých Státech a prodávat podnikavcům franšízy. Tedy to, že mohou provozovat podnik McDonald’s pod jeho značkou, s jeho systémem, sortimentem a cenami a za to si ponechají část zisku. Fastfoodové impérium bylo na světě.
Co řekl o „mekáči“ velký Ray Kroc:
„Když máš čas se opřít, máš čas stoly utřít.“
„Je velmi obtížné dosáhnout perfektního stavu. A perfektní stav je to, co jsem v McDonaldʼs chtěl. Všechno ostatní pro mě bylo podružné.“
„McDonaldʼs je byznys pro lidi a ten úsměv na tváři holky za pultem, když přijímá vaši objednávku, je nedílná součást naší image.“
„Věřím v Boha, v rodinu a v McDonaldʼs. A když jsem v práci, je posloupnost těch tří věcí opačná.“
„V životě jsem neviděl tak blbou hru!“ (To pronesl k hráčům baseballového týmu San Diego Padres a jejich čtyřicetitisícovému publiku na tribunách hned při prvním zápase své první sezony jakožto majitele.)
„V hamburgerech je větší budoucnost než v baseballu“. (To Ray pravil, když po pěti frustrujících sezonách předával klub do rukou svého zetě.)
V Reflexu č. 5/2017, který vychází právě dnes, si přečtěte vše o Krocově nesnesitelnosti a nesnášenlivosti; o tom, jak z původních majitelů, ze zákazníků i ze zaměstnanců firmy McDonaldʼs dokázal vyždímat maximum (zatímco u svého baseballového týmu San Diego Padres selhal a musel kapitulovat), o jeho majetku, ženách a závislostech, o jeho život a smrti.
