Jiří Kajínek: Vrah, nebo jen padouch?
„Vážně přemýšlím o udělení milosti,“ oznámil nedávno Miloš Zeman při své návštěvě Čáslavi. Ve čtvrtek 11. května média přinesla zprávu, že se tak skutečně stane. Reflex proto požádal o názor na potenciální Kajínkovo propuštění reportéra Josefa Klímu, který se jeho případem dlouhá léta zabývá.
Je Jiří Kajínek vinen, nebo nevinen? Nejčastější otázka, kterou už sedmnáct let dostávám jak od novinářů, tak od občanů na nejrůznějších besedách.
Odpovídám upřímně, že nevím. A to přesto, že jsme se případem na doživotí odsouzeného vraha zabývali s kolegou Jankem Kroupou od Kajínkova slavného útěku z Mírova velmi intenzívně. Natočili jsme nespočet televizních reportáží a vydali dvě knížky (Kajínek – vrah nebo oběť a Pravda o Kajínkovi; pozn. red.). Pravda o Kajínkovi, k níž jsme postupně dospěli, ale spočívá jedině v tom, že se vraždy, za něž putoval do vězení na doživotí, s velkou pravděpodobností neodehrály tak, jak je popisuje rozsudek, a že vyšetřování od začátku provázela určitá manipulace.
Reportér Josef Klíma o milosti pro Kajínka:
Pochybnosti
Podle oficiální verze tři muži, kteří přijeli 30. května 1993 v bílé mazdě kolem čtvrt na devět večer za plzeňskou věznici Bory, schytali spršku střel od Jiřího Kajínka. Štefana Jandu, majitele plzeňského fitcentra a obávaného vymahače, jenž seděl za volantem, zasáhlo pět z nich (tři byly smrtelné), jeho bodyguarda Juliána Pokoše čtyři (smrtelná byla střela do hlavy, která později vzbudila nejvíc pochybností) a jeho bratra Vojtěcha Pokoše také čtyři, ovšem naštěstí přežil. Později se stal klíčovým svědkem, protože při vyšetřování Kajínka označil jako pachatele, když mu policisté ukázali jeho portrét.
Řetězec důkazů směřujících k motivu měl svou logiku. Štefan Janda byl ve vleklém sporu s plzeňským podnikatelem Vlasákem kvůli jedné restauraci, tlačil na něj dost ostře, a Vlasák proto přes prostředníka jménem Hegedüs sehnal někoho, kdo měl situaci urovnat. A ten někdo měl být právě Jiří Kajínek. V té době na útěku z vězení, kde si odpykával předchozí trest. K místu činu ho údajně dovezl známý jménem Ďurči a poté ho zase z Plzně odvezl. Není divu, že na základě těchto svědectví soud později Jiřího Kajínka za dvojnásobnou vraždu a pokus o vraždu odsoudil.
Jenže tato konstrukce měla od začátku mezery. Prvotní identikit pachatele, vytvořený podle Pokošova popisu hned po činu, se od podoby skutečného Kajínka výrazně lišil. Divokou střelbu mohl mít navíc jen obtížně na svědomí jediný střelec se dvěma pistolemi, protože v průběhu akce se jeden z nábojů zasekl a střelec musel přebíjet. Střela, která usmrtila Juliána Pokoše, přilétla z jiné strany než ty předchozí. Střelec by musel manipulovat dvířky u auta, což by jen těžko stíhal. Teorii, že byl na místě ještě někdo další, ostatně nasvědčují i poslední slova Štefana Jandy, když postižení přijeli na místo činu: „Neboj, tady by měl bejt můj policajt.“ Tím mužem podle všeho mohl být Jaroslav Kronďák. Policista, jenž jezdil jako krytí s Jandou a jeho bodyguardy na některé z předchozích schůzek a zpočátku se stal i členem týmu, který krveprolití v tzv. borských zatáčkách vyšetřoval.
Byl i u masakru? Nebo dokonce střílel? Každopádně psovod, který přijel na místo činu, označil cestu pachatele jinak než výpovědi svědků: podle něj se střelec vrátil na místo činu a přihlížel vyšetřování. To Kajínek určitě neudělal.
Už to, že policista figuruje v případu, který pak vyšetřuje, zavání manipulací s fakty. A Kronďák nebyl jediný. Jiří Kreuzer, tehdejší šéf plzeňské zásahovky, se zase důvěrně znal s Vlasákem, chránil ho osobně v době vražd a už předtím se všemožně snažil, aby Jandu a spol. zatkli. Zabránilo mu v tom rozhodnutí tehdejšího nejmocnějšího policejního důstojníka v Plzni Ladislava Kadeřábka, jenž odsunul zásah proti Jandovi z pátku na pondělí. A o víkendu došlo k masakru…
Případ Kajínek prostě nastavil příslovečné zrcadlo rozvratu, v jakém se začátkem divokých devadesátých let plzeňská policie nacházela.
Další zpochybnění oficiální verze přicházela postupně. To když svědci, kteří předtím svědčili proti Kajínkovi, začali svá svědectví měnit a stěžovali si (i nám osobně s Jankem Kroupou), že je policie k falešným výpovědím nutila. Nejkřiklavější to bylo u Ďurčiho, jenž si už při vyšetřování nedokázal vzpomenout, jestli v Plzni ten den pršelo, nebo svítilo slunce. A už vůbec nedovedl najít telefonní budku, ke které Kajínka údajně zavezl. I Hegedüs tvrdil, že mu policisté vyhrožovali, že ho zničí, když nebude svědčit, jak chtějí.
Soud všechny následné pokusy o obnovu procesu odmítal s tím, že jde o tzv. závadové osoby, které jsou nedůvěryhodné a vypovídají účelově. Proč jim tedy věřil, když svědčily proti Kajínkovi? Jediný Vojtěch Pokoš svědectví nezměnil. Ale i on v době vražd čelil stíhání za násilnou trestnou činnost a mohl s policií licitovat „něco za něco“.
Poslední z argumentů, které zpochybňují oficiální verzi, je sice velmi spekulativní, ale také má svou logiku. „Já si nepamatuju, kde jsem ten den byl,“ řekl mi Kajínek při jedné z návštěv ve vězení. „Myslíte, že jako zkušenej zločinec bych si právě na tu dobu neopatřil železný alibi?“
Zrození legendy
Možná ještě zajímavější je zamyslet se nad tím, proč se zrovna Kajínek stal nejslavnějším českým vězněm. Ještě odpoledne 29. října 2000 (tedy sedm let po vraždách) byl totiž pro většinu Čechů pouze jedním z vrahů, kteří si odpykávali doživotí. Jenže toho dne utekl z mírovské pevnosti, odkud předtím neutekl nikdo nikdy, a to dobrodružně, akrobaticky, přitom bez jediné kapky krve, bez braní rukojmí, bez násilí. Spolu s dalším spoluvězněm, jenž k němu na celu chodil hrát šachy, přepilovali mříže tenkými pilkami propašovanými do vězení, spletli lano z prostěradel a vlasců propašovaných z oddělení, kde se vyráběly žaluzie, přivázali na ně kotvu z upilovaného čela postele a vyhodili je z okna cely na ochoz věznice. Museli to dokonce udělat dvakrát, protože lano bylo krátké a nezbylo než doplétat.
„Strážný si mě všimnul, až když jsem sjížděl dolů,“ vypráví Jiří Kajínek. „Byl to mladej kluk, ztratil nervy. Já sám bych si počkal a střílel z klidu. On se ale rozběhnul po ochozu a střílel v běhu, takže mě netrefil. Já mezitím dojel na ochoz, prohodil jsem druhý lano na opačnou stranu a už jsem jel dolů. Bylo ale krátký, poslední tři nebo čtyři metry jsem musel doskočit. Přitom jsem si zvrtnul kotník a pohmoždil rameno. Potřeboval jsem se doléčit.“
Léčil se u Marie Černé, manželky vraha Ludvíka Černého. Přepadové komando ho tam dopadlo o čtyřicet dní později. A zase záhada: ukázalo se, že někdejší plzeňský policejní šéf Kadeřábek, jenž mezitím povýšil do Prahy, věděl nejméně deset dní před zásahem, kde se Kajínek skrývá – a nic se nedělo. Proč? Na to nám s Jankem Kroupou nikdy uspokojivě neodpověděl.
To už ale veřejnost věděla, že Kajínek není typický krvelačný zabiják, že vyrostl v harmonické rodině, a přestože strávil řadu let ve vězení, šlo o vloupání, nikoli o násilí (viz str. 11). K jeho popularitě ale nejvíc přispěla sama policie. Tím, že ukázala záběry ze zásahu, kde černí těžkooděnci rajtují v bytě zakouřeném slzným plynem po nahém Kajínkovi – a on vypadá jako mučedník z barokních obrazů. Hlavně ženy zareagovaly. Začaly mu posílat do vězení cukroví, které napekly k Vánocům, založily jeho fanklub… Jeho tvář se objevila na billboardech jako reklama na jedno rádio. Přestože jsme odvysílali celou jednu velkou reportáž, kde vyprávěl, jak se naučil krást a kolik lidí vykradl, proces, kdy se odloučil jako pojem od svého těla a stával se symbolem vězně-sympaťáka, už byl nezastavitelný. A přidáme-li do této směsky pochybnosti provázející jeho odsouzení a spoustu nepotrestaných tunelářských skandálů, stal se Kajínek pro spoustu lidí podvědomě symbolem oběti nefunkční justice.
Převýchova?
Spolu s příslibem Miloše Zemana, že by možná mohl udělit Jiřímu Kajínkovi milost, se okamžitě vynořily i dohady, je-li vězeň, který pobývá v izolaci od okolního světa tak dlouho, vůbec ještě resocializovatelný, tedy schopný bezproblémového pobytu na svobodě. Ať už opravdu vraždil, či nikoli.
Samozřejmě že je obtížné vrátit se do světa, který se za těch více než dvacet let změnil naprosto zásadně. V roce 1994, kdy Kajínka zatkli, byly mobily, bankomaty a elektronika všedního života vůbec u nás v plenkách. Jiné ceny, jiná móda, jiná auta, jinak se jedlo a pilo, jinak se nakupovalo a platilo. Od zločinců i od vězeňského personálu jsem vyslechl desítky komických historek, jak se propuštění trestanci potýkali s nejrůznějšími nevinnými nástrahami civilního života. Počínaje dveřmi, za nimiž zpočátku řada z nich zůstává stát, protože je podvědomě zvyklá, že je někdo musí ode-
mknout, přes žlutá otvírací tlačítka na dveřích MHD, která nepamatují, až po zakrnělé šlachy a svaly pro chůzi do kopce. Ve vězení se většinou chodí buď po rovině, nebo po schodech…
Po zkušenostech se všemi těmi vrahy, s nimiž jsem jako novinář přišel do osobního styku, si ale troufám tvrdit, že Jiří Kajínek jako jeden z mála resocializovatelný je. Nejsem sice odborník jako znalci, kteří jej označili před soudem za nenapravitelného, ale věřím, že by se mohl vrátit do civilního života a bez dalších problémů se zákonem v něm dožít.
