Poslední lovci nacistů: Německo je na cestě k uzavření nejbolestivější kapitoly historie
Jen málo lidí dnes ví o existenci Centrálního úřadu pro vyšetřování národně socialistických zločinů. Instituce, která byla německou vládou ustavena v roce 1958, aby našla a přivedla před soud nacistické zločince, stále funguje. V roce 2011 stála například za obžalobou jednadevadesátiletého bývalého dozorce z koncentračního táboru Sobibor Johna Demjanjuka. Čeho mohou historici a žalobci reálně docílit, když je většina zločinců dávno po smrti a jaký má podrobná dokumentace více než 70 let starých zločinů smysl?
V čele úřadu stojí čtyřiačtyřicetiletý žalobce Jens Rommel, který nálepku „lovec“ zásadně odmítá. Britskému Guardianu, jež zapomenuté instituci a jejímu poslání věnoval dlouhou reportáž řekl: „Lovec hledá kořist. V ruce má pistoli. Já jsem žalobce hledající vrahy a v ruce mám trestní zákoník.“ Roční rozpočet instituce se pohybuje okolo 1,2 miliónu euro.
Zaměstnanci úřadu křižují Evropu, ale také například Jižní Ameriku, kam se po válce uchylovali největší nacistické ryby i méně exponovaní spolupracovníci režimu. Záznamy místních archivů porovnávají s vlastními daty a snaží se vypátrat osoby, které doposud žijí a mohly by tak být za své zločiny souzeny.
Ročně se úřadu stále podaří vypátrat okolo třiceti žijících zločinců. Návrhy na obvinění jsou poté postoupeny regionálním žalobcům, kteří po dalším přezkoumání rozhodují o podání žaloby. Nejmladším z obviněných dnes není míň než devadesát let. Mnozí zemřou během procesu, zbytek se ze zdravotních důvodů do vězení nikdy nedostane.
Německá veřejnost je v přístupu k bývalým strážným, kuchařům, zdravotníkům nebo telefonním operátorům rozpolcena. Soudit staré lidi, kteří se svými činy na genocidě přímo nepodíleli, nepovažuje po tolika letech za smysluplné. Zdánlivě neatraktivní výsledky úřadu v minulosti také například vyústily v článek Die Welt nazvaný „Lovci nacistů na prázdninách v Jižní Americe?“
Zaměstnanci i mnozí historici však na postup úřadu i jeho smysl mají odlišný názor. K zásadnímu obratu v posuzování míry provinění spolupracovníků nacistického režimu došlo v roce 2007, kdy byl v Německu odsouzen Maročan Mounir el Motassadeq k patnácti letům vězení za převod peněz na účet jednoho z únosců letadel z 11. září 2001.
Motassadeq se stal spolupachatelem vraždy 264 lidí, kteří na palubách letadel zahynuli. Na základě tohoto precedentu se poté po desítkách let v Německu znovu rozběhly procesy s bývalými zaměstnanci koncentračních táborů.
Centrální úřad by měl být uzavřen nejpozději v roce 2025. Do té doby považují jeho zaměstnanci za morální povinnost dokončit dokumentaci a archivaci co možná největšího počtu materiálů, které budou pro budoucí generace představovat memento druhé světové války. Pečlivé zaznamenání více než sedmdesát let starých hrůz je dnes jedinou možností, jak potomkům obětí holocaustu zprostředkovat určitou spravedlnost.
Německo by současně rádo představovalo zemi, která půjde ve smyslu vyrovnávání se se svou minulostí ostatním příkladem. Autor knihy Komise Spojených národů pro válečné zločiny Dan Plesch Guardianu řekl: „V současné době můžete pozorovat, že Angela Merkelová a německá veřejnost se mají paradoxně vůči obdobným nebezpečím více na pozoru, a jsou ochotnější sdílet svou historickou zkušenost než ti, kteří proti Německu kdysi bojovali.“
