Dětská autorka slavných tweetů z Aleppa dnes žije v Turecku
Autorka tweetů Bana Alabed opravdu existuje a ví se, kde dnes je a jak žije. Zprávu o tom přinesl britský list The Times. Její textíky tehdy byly jednoduché a zoufalé. „Chci jen žít beze strachu,“ „Tolik mi chybí škola,“ „Velmi se bojím, že dnes večer zemřu.“ Bana je psala s pomocí své matky Fatemah.
Matka a dcera se obracely na politiky, aby pomohli ukončit konflikt, a sdílely videoklipy Bany stojící ve zničených ulicích nebo jak sleduje oblohu v očekávání leteckých úderů.
Loni v prosinci Bana a její rodina uprchly před násilnostmi, když byla východní část města – držená předtím povstalci – dobyta syrskými vládními silami. Odešli do Turecka, kde od té doby žijí.
Teď je jí osm, a když mluví o svém novém životě uprchlíka, vypadá šťastně. „Je to krásné a jsem velmi šťastná. Chodím do školy na bezpečném místě,“ říká zadrhávající se angličtinou. „Mám přátele a mám velmi ráda matematiku."
Na minulost ale zřejmě nikdy nedá zapomenout. Její utrpení vyvrcholilo v době obléhání Aleppa, když byla spolu se svými rodiči a mladšími bratry obklíčena ve městě spolu s ostatními a všichni trpěli nedostatečným přístupem k vodě, potravinám a lékům.
Bana popisuje, jak si zvykla na různé druhy bomb, které dopadaly na východní část města. Některé měly vysoký zvuk jako píšťalka a pak následovala rána. Některé z nich zněly jako motor auta. Klastrové bomby dělaly zvuk „bap-bap-bap“. Chlorové bomby působily silné pálení očí. Fosforové bomby neudělaly žádný zvuk, ale ozářily oblohu žhnoucím žlutým světlem.
Její tříletý bratr Noor byl během jednoho bombardování, které vmetlo prach a sutiny do jejich bytu, tak vyděšen, že vrazil hlavou do zdi, upadl do bezvědomí a potřeboval ránu sešít.
Školy byly bombardovány a děti umíraly v lavicích. Její škola byla zavřená. Bylo příliš nebezpečné hrát si v parku nebo jít na hodiny plavání. Zahynula i její sedmiletá kamarádka Yasmin.
Rodina se snažila udržet smysl pro normálnost. Děti se učily doma a Bana pořádala hry pro své mladší bratry. Rodina žila jen z rýže a těstovin, ale měli palivo pro generátor, který mohl čerpat vodu ze studny, a otec Ghassan, jinak právník, instaloval na střeše solární panely, aby mohli nabíjet telefony a Bana svůj iPad.
V prosinci rodinný byt získal přímý zásah. „Byl to hrozný hluk, jako kdyby to bylo mnoho zvuků najednou – rozbíjení skla, padání stěn a náraz, jako kdyby něco zasáhlo celou Zemi," píše Bana v knize, kde jsou zachyceny její vzpomínky. „Bylo to, jako by mě někdo velmi tvrdě udeřil a zatřásl se mnou. Všechno bylo tmavé a tiché. Její strýc omdlel a všichni si mysleli, že je mrtvý. Všichni ale přežili. Uprostřed noci pak utíkali, protože se báli dalších bomb. Neměli ani boty a Bana tam nechala i svou panenku, kterou pojmenovala po své zemřelé kamarádce. „Má panenka je taky mrtvá,“ říká.
Jak síly režimu Bašara Asada obklíčily východní Aleppo, malá hrstka civilistů zůstala v jediné oblasti města, která byla stále pod povstaleckou kontrolou. „Lidé žili v každé budově, kterou našli, i když byla rozbombardována. Spali i na ulici,“ říká její matka Fatemah. „Nejhorší je, když nemůžete najít jídlo a vodu pro své děti. Dva dny jsme žili bez šálku vody.“
Po příměří, které byla zprostředkováno Tureckem a Ruskem, Bana s rodinou mohla opustit město a přidat se k tisícům ostatních, které zelené autobusy odvezly pryč. Byla to vyčerpávající devatenáctihodinová cesta. Nakonec autobus narazil na místní aktivisty. Díky svým příspěvkům na Twitteru byla Bana známá a tato její nově objevená sláva dovolila rodině přesídlit s podporou turecké vlády do metropole Ankara.
