Ekonom Vladimír Pikora: Ester Ledecká je rebel!
Přízeň davu je vrtkavá, že… Není to tak dlouho, co vyšel článek podepsaný redaktorem jednoho veřejnoprávního média, v němž si stěžoval na manýry Ester Ledecké. Podle pisatele se – volně parafrázováno – Ester chová poněkud nepřístojně, mohli bychom říci „přehlíživě“ či nedostatečně servilně vůči svým fanouškům a sporťáckým novinářům, když jim na olympiádě odmítá dát rozhovor. Když jsem si článek přečetl, cítil jsem jisté rozhořčení vůči pisateli – a to nejsem žádný velký sportovní fanda a popravdě olympiádu ani přehnaně nesleduju.
Napadalo mě asi tisíc důvodů, které Ester Ledecká či kdokoliv jiný může mít k tomu, aby neposkytoval rozhovory: Od hypotetických psychických problémů, přes sníženou imunitu po chřipce a snahu vyhnout se dalšímu onemocnění, až třeba po nějakou specifickou osobní formu meditace a maximalizace soustředění. A to ani nemluvím o tom, že nic jako „povinnost“ dávat novinářům či fanouškům na odiv své soukromí prostě neexistuje. Je to čistě a jen o dobré vůli a koneckonců i jisté dávce exhibicionismu toho kterého sportovce.
Dokonce jsem si chvilku pohrával i s myšlenkou vyslovit své rozhořčené úvahy veřejně a zveřejnit – třeba na Facebooku – pár vět na tohle téma. Ale pak jsem nad tím mávnul rukou. To jsem ale ještě netušil, že věc bude mít zajímavý vývoj.
Uplynulo jen pár dnů a Ester Ledecká byla z pranýřované, údajně naduté holky (jak mezi řádky z článku vyplývalo) najednou hvězdou první velikosti a národním miláčkem. Najednou každý druhý Čech měl pocit, že na něj dopadá kousek její slávy prostě jen proto, že je také Čech. Nikoho najednou nenapadlo stěžovat si na její údajnou nemluvnost. A všichni se cítili „hrdí“, že Ester Ledecká je „jedna z nás“. A přitom…
Přitom pikantní je, že kdyby tahle samorostlá a samostatně myslící dívka byla skutečně ordinérní slečnou, která se vždy chová podle všeobecně přijímaných norem, možná by tohle davové šílenství vůbec neprobudila. A zdaleka nejde jen o sílu vzepřít se tlaku médií a nedat rozhovor, pokud má pocit, že to pro ni z nějakého důvodu je tak lepší. Jde o něco mnohem víc.
Ester Ledecká totiž při oné nedávné drobné jednostranné srážce se sportovním komentátorem nebyla na indexu systému poprvé. Přesněji řečeno: Na indexu byli kvůli své dceři spíš její rodiče. V roce 2007 totiž otec Ester Janek Ledecký v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím, veřejně prohlásil, že zhruba čtyři měsíce v roce jeho děti nechodí do školy, protože jsou na horách.
Vzhledem k tomu, že obě děti Ledeckých měli normálně dohodnuté a školou odsouhlasené zákonné domácí vzdělávání, jejich otce Janka Ledeckého zjevně ani v nejmenším nenapadlo, že tímto svým prohlášením otevře Pandořinu skříňku. Ale stalo se. Krátce poté prý podle jeho slov na dveře Ledeckých zazvonila sociálka.
Domácí vzdělávání je na prvním stupni zcela legální. Pouze rodiče a jejich děti musí splnit určité podmínky – kupříkladu děti musí být přezkušovány, rodiče musí mít určité dosažené vzdělání… A tak dál. Nebudeme si však namlouvat, že „legální“ znamená totéž co „státem vítané“ či „společností adorované“. Rovnostářská společnost, jako je ta naše, se tradičně na každou odlišnost dívá v lepším případě poněkud podezřívavě, v horším případě přes prsty.
Podobně za netradiční můžeme považovat takzvané Montessori školy. Rodiče, kteří se pro takovou odlišnost odhodlají, protože cítí, že sami dokážou dát dětem víc, než by jim dala škola, musejí mít určitý rebelský gen. Musejí unést tuto nenápadnou ostrakizaci většinovou společností. Rodiče Ester Ledecké tu sílu evidentně měli.
Odměnou za to je takovým rodičům možnost výchovy individualit. Nevěříte? Jeffrey Dyer a Hal Gregersen, výzkumníci zabývající se systémy řízení, udělali rozhovory s pěti sty významnými inovátory. A zjistili, že překvapivě mnoho z nich navštěvovalo Montessori školy, kde se „naučili poslouchat svou zvědavost“. Peter Sims ve svém příspěvku na blogu Wall Street Journal uvedl: „Pedagogická metoda Montessori by mohla být nejjistější cestou do kreativní elity, v níž je tolik absolventů Montessori škol, že bychom je pomalu mohli začít považovat za Montessori mafii.“
Je to opravdu paradox. Společnost tlačí děti a rodiče do co nejstádnějšího vzdělávání. V poslední době jsou špičkou ledovce povinné předškolní docházky pětiletých dětí, školky pro dvouleté a inkluze v základních školách. Všichni, kdo s tím nesouhlasí a vzepřou se stádnosti, jsou nahlíženi poněkud přezíravě. Stát svou rétorikou o inkluzi mezi řádky podsouvá dojem, že jde o „podivné intoše“, kteří se cítí lepší než jiní, a toleruje je jen se sebezapřením. A rozhodně takovým rodičům a dětem jejich rozhodnutí neusnadňuje. Ale současně individuality vzešlé z takové výchovy jsou pak národem i státem oslavovány.
Pořadí zemí podle získaných medailí >>>
A kdo hraje z Čechů o další medaile? >>>
Tabulka s kompletním programem ZOH 2018 >>>
Hokejový program na ZOH 2018 >>>
Takže kde je problém? V tom, že – jak výše zmíněný průzkum dokazuje – stávající systém školství je dobrý pro učitele, není ale dobrý pro studenty. Takže vlastně není dobrý pro nás vespolek – pro daňové poplatníky. Jen tak mimochodem, můj pětiletý syn si také namísto povinné předškolky užívá domácí předškolní výchovu s pravidelným přezkušováním ve školce.
Netvrdím samozřejmě, že individuální, tedy nestádní výchova, které se Ester Ledecké dostalo, je příčinou jejího úspěchu. Tvrdím ale, že ze statistických dat vyplývá, že mezi úspěchem a individuální výchovou je silná pozitivní korelace. Neboli může (i nemusí) to být jeden z faktorů úspěchu. Tahle nestádnost s sebou ovšem obyčejně nese i jistou svobodomyslnost. A ta se dnes moc nenosí a velkou část společnosti pěkně irituje. Tahle část společnosti neschvaluje metody, které k úspěchu vedou (jako kdyby jí do toho něco bylo). Ale je hrdá na výsledek těchto metod (jako kdyby to byla její zásluha).
