Film, který musí vidět každý Čech! Pásky z Nagana zaujmou nejen hokejové fanoušky
Oficiální olympijský kanál produkuje filmy a ten historicky první potěšil všechny české fanoušky ledního hokeje i pamětníky olympijského zázraku z roku 1998. Dokument Nagano Tapes mapuje cestu podceňovaného týmu turnajem století, ukazuje dosud neviděné záběry, uvádí sport do historických souvislostí a skrze výpovědi Kanaďanů dává i tušit, jak moc tenhle hokejový národ trpí porážkou i po 20 letech.
Čekalo se na něj dlouho a nakonec za ním stojí muž, kterému bylo v roce 1998 deset let. Film o hokejovém úspěchu české reprezentace na olympijských hrách v Naganu natočil ve spolupráci s olympijskou produkcí režisér Ondřej Hudeček. A jak by řekl Ivan Hlinka, tento začínající režisér se z toho „nepodělal“ a naservíroval tak strhující dokumentární podívanou, kterou by si neměl ujít žádný divák. Jde totiž o skvělý mix dobových záběrů, lehkého historického exkurzu, vypointovaných příběhových linek tehdejších hráčů i jejich současných výpovědí.
I když na ledě excelují převážně lidé jako Gretzky, Hašek, Bure či Jágr, děj dokumentu se točí hlavně kolem strůjce zlatého gólu – Petra Svobody. Příběh kluka, který v 80. letech uteče z rodné vlasti, protlouká se v honbě za americkým snem a v nejdůležitějším zápase kariéry rozhodne jediným gólem o vítězství nad nenáviděným soupeřem, je hodný Hollywoodu.
Zlato, které ukula železná opona
V Hudečkově dokumentu ale nejde o nekonečný patos a kýč. Na příběhu Petra Svobody ukazuje komunistické reálie života v tehdejším Československu, a i když vám může připadat zbytečné opět vysvětlovat, co byla železná opona, že náš hokejový tým z 50. let skončil ve vězení, nebo ukazovat tanky v roce 1968, je třeba pamatovat i na současné generace a cizince, pro které je film též určený. Je jen dobře, že někdo prezentuje historii i na pozadí sportovního příběhu.
Zatímco v první polovině jdeme po osobních příbězích jednotlivých hráčů, o tom, jak se řešila účast hvězd NHL na olympijském turnaji, o neuvěřitelných očekáváních Kanaďanů, Američanů i Rusů, druhá půlka už řeší českou cestu turnajem. Dění na ledě komentují hokejové legendy a tehdejší účastníci. Nechybí Hašek s Jágrem, Lindros s Freurym i Hull a Jašin. A právě na nich je i po 20 letech vidět emoce, jakou si z olympiády odnesli.
Kanaďané jsou naštvaní dodnes
Úspěch v Naganu můžete shazovat či relativizovat. Ano, byl to jenom hokej. Ano, bylo to dávno. A ano, ten turnaj zajímal a zajímá jen asi 6 nebo 7 národů, ve kterých je hokej populárním sportem. Ale pak tu máte třeba Thea Fleuryho, který dodnes nedokáže překousnout, že v semifinále z Českem rozhodly nájezdy. Ten člověk je před kamerou vytočený, jak kdyby onu porážku zažil před 20 minutami, a ne před dvěma dekádami.
Kanadský trenér Marc Crawford zase prohlásí, že on bude mít na hrobu napsáno „ten blbec, který neposlal Wayna Gretzkyho na nájezdy“. Brett Hull doteď nad českým úspěchem kroutí hlavou a svůj tehdejší tým popisuje jako nereálný. Jágr to shodí tím, že byl vlastně rád, že už je po všem, protože ho to hrozně unavilo. A Robert Záruba se rozpláče a oněmí. To jsou momenty, které nelze ignorovat.
Nevím, jestli je to z tohoto textu patrné, ale opravdu se jedná o dokument, který snese nejpřísnější měřítka a zaujme i takové diváky, kteří dosud ledovému zápolení chlápků s dřevěnými klacky v rukou o kousek ztvrdlé gumy příliš nehodovali. Má totiž skvělou dramaturgii a příběh se známým koncem vypráví tak, že v momentě, kdy letí puk na led v úvodním buly finálového zápasu, máte opět v břiše šimrání a doufáte, že i tentokrát Češi vyhrají.
Podívejte se na rozhovor s reřisérem dokument Pásky z Nagana (Nagano Tapes):
Třešničkou na dortu jsou filmové širokoúhlé záběry, které se tehdy přímo na olympiádě natáčely na kamery IMAX a dosud nebyly nikde k vidění. Vznikly totiž pouze pro potřeby Mezinárodního olympijského výboru do oficiálního sestřihu a dosud ležely v archivu. Záběry radujících se Čechů po vyhraném finále jsou pak opravdu jako z filmového plátna. Je to něco neuvěřitelného.
Díky filmu The Nagano Tapes se přenesete opět do roku 1998, jak říká Robert Záruba, každý si pamatuje, co při tehdejších zápasech dělal. Autor tohoto textu například chodil do druhé třídy na základní školu. Při semifinále nám třídní učitelka oznámila, že se jde koukat na hokej a v učebně vlastivědy se před černobílou televizí TESLA mačkaly 4 třídy, které mohutně oslavovaly Lindrosovu tyčku a konečné vítězství nad Kanadou i pláč Wayna Gretzkyho. A jaká je vaše „naganská“ historka?
