Femme fatale Christine Keelerová. Fascinující příběh modelky, kvůli které padla britská vláda
Christine Keelerová. Drobná bruneta s roztomilým úsměvem a uhrančivýma očima, která zamotala hlavu nejednomu muži, na což také mnohokrát doplatila. Jako malá byla sexuálně zneužívaná a z nuzného domova odešla v pouhých šestnácti letech. Keelerová se stala modelkou a také tanečnicí v Sohu, kde se seznamovala s muži z vyšších vrstev. Krásná tanečnice se stala ústřední postavou v aféře, v níž svou roli hraje sovětská špionáž, britská vláda a studená válka.
Když začala Keelerová pracovat jako tanečnice, netrvalo dlouho a seznámila se s Chalerlesem Wardem, lékařem, který měl konexe na nejvyšších místech britské (a nejen britské) společnosti. Ward se stal jejím patronem, opatřil jí bydlení a finančně ji zabezpečoval. Keelerová byla jeho chráněnka. Prostřednictvím Warda se seznámila se sovětským důstojníkem, který byl přidělen do Londýna, Evženem Ivanovem. Později se ukázalo, že Ivanov je příslušníkem sovětské tajné služby. Keelerová se tak nestala jenom jeho milenkou, ale také informátorkou. Až o mnoho let později – v polovině 90. let – se Christine v rozhovoru ke špionáži přiznala. Zdůrazňovala ale, že byla mladá a neuvědomovala si přesně, co dělá.
V roce 1961 se Christine poznala s Johnem Profumem, ministrem války, na jednom z večírků pořádaných Charlesem Wardem. Jméno tohoto muže se stalo také jménem aféry, kterou Christine spustila. O dva roky později, v roce 1963, se na veřejnost dostala zpráva, že se Profumo schází se ženou, která zároveň udržuje milostný poměr se sovětským důstojníkem. Pocit ohrožení bezpečnosti za dob studené války v Británii značně eskaloval. Profumo byl interpelován v parlamentu – měl vysvětlit, zda informace, které se tehdy v Británii šířily napříč všemi novinami, jsou pravdivé, nebo ne. Profumo pod přísahou lhal a uvedl, že si tisk vymýšlí, s Keelerovou nic nemá a vůbec je všechno v nejlepším pořádku. Jenže pod tíhou nevyvratitelných důkazů nakonec Profumo musel odstoupit. Spolu s ním se pak jako domeček z karet rozsypala celá vláda.
Jakkoliv pro Británii byla aféra politováníhodnou událostí, pro Keelerovou to byl něco jako nástup kariéry. Objektivy fotografů ji vyhledávaly stále častěji, dostávala zakázky, pózovala pro módní časopisy. V duchu hesla negativní pozornost je taky pozornost začala rozdělovat britskou společnost, která sledovala její krásu, možná i naivitu a poodhalovala její bolestný příběh (v útlém věku otěhotněla, porodila a záhy přišla o své dítě).
Později se Keelerová stáhla a o svém životě nemluvila. Až v roce 2001 se objevil první velký průlom, když žena vydala biografii, v níž popisuje celý příběh. Knihu s názvem The Truth at Last: My story (lze volně přeložit jako Nakonec pravda: Můj příběh) předcházelo také filmové zpracování, které nese název Skandál (1989). Keelerová se dožila 75 let a značnou část svého života se ke svému příběhu nijak nevyjadřovala. Až v 90. letech přiznala, že to, co pro sovětského důstojníka zjišťovala, špionáž mohla být. Ovšem ne vědomá ani cílená.
