Rostou české mzdy příliš rychle? A má se státním zaměstnancům přidávat na platech tak, jak to chtějí odbory?
Díky růstu ekonomiky i nízké nezaměstnanosti vyšplhala průměrná česká mzda nad hranici 30 tisíc korun měsíčně. Odbory se snaží o pokračování trendu. Se zástupci vlády se zatím na dalším růstu platů ve veřejném sektoru nedohodly. Odbory požadují pro učitele o 15 procent vyšší sumu na platy a pro ostatní pracovníky zvýšení tarifů až deset procent plošně, a to už od října. Zeptali jsme se předních českých ekonomů, jaký je jejich názor.
Růst mezd v české ekonomice se utrhl ze řetězu, což ji zřejmě do dvou let poškodí. Kořeny tohoto problému sahají až do roku 2013 a zahrnují umělé oslabení koruny intervencemi ČNB, jakož i přístup Sobotkovy vlády, která v tripartitě kopala za odbory proti zaměstnavatelům. Olej do ohně přilívá současná vláda bez důvěry, která slibuje z hlediska mezd hory doly, jako by bylo těsně před volbami. Dlouhá léta zakládala česká ekonomika svou stabilitu na široké akceptaci pravidla, že musí být růst mezd podložen růstem produktivity. Toto uvažování se nyní ze mzdových jednání zcela vytratilo. Mzdovou spirálu nelze v tržní ekonomice jednoduše přetnout. Bylo by ale aspoň dobré ji vládními politikami neurychlovat, aby nebyl následný náraz tak prudký.
Na jednu stranu na to lze hledět tak, že odboráři a vláda by vždy „měli být“ v konfliktu: zatímco odboráři by měli z titulu své role tlačit na růst platů, vláda by měla naopak krotit růst platů zejména ve státní sféře. Z tohoto pohledu je nedohoda naprosto logická a nedá se vládě nic vyčítat. Pak je tu ovšem ještě druhý pohled a ten je taky oprávněný: Totiž že české platy jsou dlouhodobě nastaveny níž, než by odpovídalo růstu produktivity práce. Neboli řečeno jinak, česká ekonomika by si mohla dovolit vyšší mzdy. Vlastně se dá říct, že nízké mzdy jsou jedním z nešvarů české ekonomiky. Z tohoto pohledu by výjimečně mohla vláda jít odborům trochu na ruku (a dát si přitom pozor, aby si odboráři příliš na toto „jití na ruku“ nezvykli.) A je tu ještě třetí pohled, kterému také nelze upřít jistou logiku. Totiž česká ekonomika již začala nenápadně zpomalovat. Zatím to je vidět spíš jen z předstihových indikátorů, zaměstnanci to ještě neregistrují. Lze to vyčíst jen z takových údajů, jako jsou výroba na sklad nebo počet žádostí o hypotéky… Nicméně ekonomovi je jasné, že to je začátek sestupné fáze hospodářského cyklu. A zvyšovat v takové chvíli platy je velmi nebezpečné, protože to logicky musí vést k tomu, že propouštění, které přijde s odstupem několika kvartálů, bude větší, než by muselo být.
Takže když si to shrneme, jsou tu faktory hovořící pro vyšší mzdy, ale také jsou tu pádné argumenty hovořící proti. Jinými slovy, státotvorné by v tuto chvíli bylo domluvit se na nějakém kompromisu, tedy na růstu platů, ale na nižším než na odbory požadovaném desetiprocentním. Tím by se patrně docílilo největšího užitku a současně nejmenších škod pro všechny zúčastněné.
Požadavky odborů jsou přehnané i v době současného ekonomické růstu. Vytváří tlak na deficit veřejných financí v časech dobrých, kdy bychom měli spíše šetřit a připravit se na případný propad. Rozumím touze po vyšším platu, nicméně nevěřím, že by při případném propadu byly odbory svolné naopak ke snižování mezd. Je tedy rozumné šetřit na horší časy. Je také důležité si uvědomit, že současný růst mezd není způsoben jen reálnými faktory, ale zejména politikou levných peněz, které se v ekonomice vesele utrácí. Růst mezd je tak pouze nominální v tom smyslu, že je uměle vyhnán měnovou politikou. Až se tyto mzdy propadnou, firmy ponesou ztráty, budou bankrotovat, zatímco stát si na mzdy ve veřejném sektoru snadno půjčí a zvýší daně. Nesouhlas vlády se zvýšením mezd je tak legitimní a překvapivě rozumný krok.
Podle poslední zprávy OECD Education at a Glance jsou české veřejné výdaje na vzdělávání na úrovni 60–70 % průměru zemí OECD. A když se podíváte, jak velký podíl svých celkových vládních výdajů posílají jednotlivé země třeba konkrétně na základní školství, umístíme se na čtvrtém místě – ale od konce. Platy nejen v základním školství jsou směšně nízké, uvážíme-li, jak zásadně učitelé ovlivňují (nebo mají ovlivňovat) budoucnost našich dětí. U platů úředníků je ale ještě třeba něco dodat. Mám téměř přímou zkušenost s tím, jak se na jistém ministerstvu hájí tabulková místa a obsazují se i tehdy, když není dost práce, jen aby je nadřízení nezrušili; jak si lidé prodlužují dobu oběda a odpoledne jen čekají na konec pracovní doby. Přirozeně se tak musím ptát: bylo by zvýšení platů doprovozeno snížením počtu úředníků?
Spíše než nominální mzda – číslo, které vidíme na výplatní pásce – nás zajímá reálná mzda. To, co si skutečně můžeme za výdělek koupit. Reálná mzda závisí na schopnosti země vyrábět. Zatímco průměrný plat vzrostl od roku 2011 do prvního čtvrtletí roku 2018 o 29 %, průměr mezd rostl jen o 24 %. Zároveň dochází k rozevírání nůžek mezi mediánovým platem a mediánovou mzdou: v roce 2011 brali státní zaměstnanci o 2 700 Kč více, dnes dostávají už o 4 400 Kč více než zaměstnanci v soukromém sektoru. Samozřejmě každý chce, aby naši učitelé či zdravotnicí měli solidní mzdy. Pokud však naše ekonomika nebude vyrábět tolik, aby si za vyšší mzdy mohli také více koupit, jsou jednání o plošném navyšování tarifů jen gestem, které pokřivuje hospodářství. Nejprve musíme vyrábět, až pak se můžeme mít lépe.
Vzdělání by mělo být jednou z hlavních priorit naší hospodářské politiky. Česká ekonomika bude do budoucna muset víc a víc konkurovat kvalifikovanou pracovní silou. Jedním z problémů je i relativně nízká úroveň platů ve školství. Vyšší kvalitu školství ale těžko vyřešíme pouze nárůstem platů. Naopak. Delší období velice rychlého růstu platů bez změn v rozdělování prostředků a bez efektivnějšího řízení kvality „vzdělávacích výstupů“ může ve finále nadělat víc škody než užitku. Především v regionech s obecně nižší mzdovou hladinou může podpořit přidělování míst učitele na základě klientelistických vazeb na úkor odbornosti a schopnosti pedagogických pracovníků. Zatímco v Praze je rozdíl mezi mediánovým platem ve školství a celkovou mediánovou mzdou minimální (32,5 tisíce pro 1. stupeň ZŠ versus 30,8 tisíce celkový medián), například v kraji Vysočina jsou platy ve školství zhruba o čtvrtinu vyšší než regionální mzdový medián (31,2 tisíce versus 25 tisíc). Další rychlý plošný růst platů bez doprovodných změn může vést v těchto regionech k výraznému nárůstu klientelismu, který schopným učitelům ve finále „zabouchne dveře před nosem“... Pak by vyšší platy rozhodně nevedly k vyšší kvalitě.
