Pouto s přáteli může být silnější než rodinné, rozhodl ústavní soud a umožnil ženě odepřít výpověď
Ústavní soud v úterý zveřejnil zajímavý nález, který se postavil na stranu ženy, jež si stěžovala, že jí bylo odepřeno právo odepřít výpověď podle platných ustanovení českého trestního řádu. Žena při podání vysvětlení uváděla, že svými výpověďmi nechce poškodit své celoživotní přátele. Policie a okresní soud v Plzni její argumentaci nevyhověly a stěžovatelky se zastal až ústavní soud.
Nález ústavního soudu, který najdete pod spisovou značkou II. ÚS 955/18, již tradičně koriguje formalismus soudů nižších stupňů, v tomto případě Okresního soudu Plzeň-město, který stížnost ženy dožadující se zrušení usnesení plzeňské policie zamítl. O co se jednalo?
Stěžovatelka byla vyzvána, aby se v rámci přípravného řízení (což je jakási úvodní fáze trestního řízení podle trestního řádu) dostavila na policii k podání vysvětlení. Toto vysvětlení se mělo týkat jejich blízkých přátel, těhotné kamarádky a jejího manžela, kteří se rozvádějí. Těhotná kamarádka totiž přišla na policii oznámit, že ji její manžel znásilnil, a stěžovatelka, blízká kamarádka rozvádějících se manželů, měla policistům vnést do případu jasno.
Jenže to odmítla udělat s poukazem na to, že by tím mohla oběma (!) způsobit trestní stíhání. Což pochopitelně nechtěla. Policisté se s tímto vysvětlením ale nespokojili, její argumentaci ignorovali a vyzvali ji, ať vypovídá. Žena to odmítla, načež jí byla udělena pořádková pokuta ve výši 10 tisíc korun. Její stížnost na usnesení o pořádkové pokutě směřované na Okresní soud Plzeň-město však neměla úspěch – soud jí vytkl, že důvod nijak nerozvedla, že její argumentace je nedostatečná, a naopak dal za pravdu policejním orgánům.
Újma jako by byla vlastní
Žena, kterou policisté i soud „nutili“ k výpovědi, věc ale nenechala být. Z judikátu ústavního soudu je patrné, že její argumentace byla nejen dostatečná, ale především právně jasně podložená – zbývá jen vyložit jej tak, jak smysl těchto ustanovení napovídá. Podle § 100 odst. 2 zákona č. 141/1961, trestního řádu, lze odepřít výpověď: „Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.“ Klíčová jsou přitom poslední slova uvedeného odstavce, jimiž se ústavní soud zabýval, a to ve spojení se zaručeným právem odepřít výpověď dle § 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Žena uvedla, že svou výpovědí by „trpěla“, že s oběma osobami – tedy jak se svou kamarádkou, tak s jejím manželem – trávila více času než s vlastní rodinou. Připustila, že kontakt s mužem byl méně intenzivní, i přesto však o sobě stále vědí. Vztah s těhotnou kamarádkou dokládá také fakt, že během doby, kdy mělo údajně ke znásilnění dojít (přičemž policie případ odložila), si ženy celkem pětkrát telefonovaly.
Silný citový vztah k přátelům lze projevovat i „na dálku“, opakovala stěžovatelka. Není podstatné, že intenzita vztahu vykazuje určitou kolísavost, podstatné je, že jde o stále trvající stav, který není přerušený hádkou či rozepří. Ústavní soud proto napadené usnesení s velmi lidskou a přesvědčivou argumentací zrušil. V dané věci tak nejde primárně o pokutu 10 tisíc korun, která byla ženě nespravedlivě uložena, ale o širší pohled na právo odepřít výpověď, jehož si nyní soudy nižších i vyšších stupňů budou muset i díky tomuto judikátu více všímat. A brát jej při svém rozhodování o případných stížnostech v potaz.
