Proč tu nemáme Spojené státy evropské? Tady je 10 zásadních rozdílů mezi USA a EU
Evropská unie na straně jedné, Spojené státy americké na straně druhé. To platí nejen o Atlantickém oceánu, ale také o debatách nad organizací a fungováním různých oblastí v obou mocenských uskupeních. Velmi často však tato srovnání nejsou úplně na místě. USA jsou klasickým federálním státem (kterým je v EU třeba Německo), naproti tomu EU je zvláštní celek někde na pomezí státu a mezinárodní organizace. Podívejme se proto na rozdíly v 10 klíčových oblastech.
1. Vznik
Vznik USA byl veden nutností. Bývalé kolonie se sice mohly teoreticky stát samostatnými státečky, ty by ale Britové velmi rychle dobyli zpět. Naproti tomu v Evropě bezpečnost zajištovalo (a stále zajištuje) NATO, a tak zpočátku integrace poháněly zejména ekonomické záležitosti. Později se k nim přidala i touha některých evropských státníků po superstátu, který by byl rovným partnerem pro USA. Střet ekonomických a politických principů ostatně EU trápí dodnes.
V USA po neúspěšném experimentu s články konfederace přešli na federální systém a s postupem času, hlavně po občanské válce a po velké hospodářské krizi, došlo k dalšímu posilování moci centra. EU je od začátku politickým projektem, postupem času však získává čím dál tím větší pravomoci, které jdou v mnohých oblastech za hranici původních bohulibých záměrů benefitovat z volného pohybu lidí, zboží a služeb.
2. Obrana
Další velký rozdíl je v oblasti obrany. V USA je do velké míry záležitostí centrální vlády, jednotlivé státy sice mají národní gardy, ty ale mohou být „federalizovány“ a poté podléhají přímo prezidentovi. EU nemá zatím žádnou společnou armádu, existují jisté jednotky rychlé reakce, které se ale skládají z útvarů dodaných jednotlivými státy. Bezpečností kooperace se většinou řešila spíše přes NATO, ale v poslední době se o vzniku evropské armády mluví mnohem více než dříve, a to i kvůli tomu, že se v NATO hlavně ze strany USA objevuje nespokojenost s výdaji jednotlivých členských zemí na obranu.
3. Zahraniční politika
V USA je zahraniční politika čistě v gesci centrální vlády. Jednotlivé státy sice někdy provozují vlastní „konzuláty“, ty ale mají pouze ekonomické poslaní a nejsou zastupitelskými úřady ve smyslu Vídeňských úmluv (nemají tedy například diplomatickou imunitu). EU je v současnosti zvláštním hybridem, jednotlivé státy mají své vlastní diplomatické mise a EU má v některých státech také vlastní zastoupení. V EU existuje úřad vysokého komisaře pro zahraniční politiku, jehož cílem je koordinovat politiku členských států. Co se týče OSN, USA jsou zastoupeny jen jednou, při založení sice dostaly USA (a SSSR) možnost přijmout až dva své státy jako členy, ale na rozdíl od SSSR toho USA nikdy nevyužily. Jednotlivé státy EU jsou samozřejmě členy OSN a EU samotná má status pozorovatele.
4. Legislativní proces
Ve standardních státech je legislativní proces pevně v gesci parlamentu, tak je tomu i v USA. Prezident nemá zákonodárnou iniciativu, ale má právo veta. Jednotlivé státy nemají žádné možnosti tento proces ovlivnit s výjimkou změn ústavy, kdy jich musí dvě třetiny souhlasit. Státy se, pravda, v poslední době výrazně častěji pouští do sporů vůči federální vládě, ale výše uvedené pořád platí. Naproti tomu v EU se na legislativním procesu podílí tři instituce: Evropská komise, Evropský parlament a Rada Evropy. Komise jako taková je nejlepším dokladem zvláštního statusu EU, kdy tato instituce má pravomoci v oblastech všech tří mocí moderního státu – zákonodárné, výkonné i soudní.
5. Regulace ekonomiky
Toto je oblast, kde jsou si EU a USA nejvíce podobné. V obou případech centrální vláda, respektive Evropská komise, regulují vztahy se třetími zeměmi, případně mezi jednotlivými státy. V USA tomu tak nebylo vždy, ale během dlouhé vlády prezidenta F. D. Roosevelta došlo k velké expanzi federální moci nad ekonomikou. Pravomoci Evropské komise se také zvyšovaly postupem času, ale od počátku byly větší, jelikož integrace Evropy začala právě v ekonomické oblasti. Regulace je v EU v mnohých oblastech větší než v USA, což vyplývá převážné z historických důvodů. Kontinentální systémy jsou obecně regulaci nakloněny více než systémy anglosaské.
6. Měna a daně
Americký dolar je v USA jedinou oficiální měnou od roku 1792. Naproti tomu EU se ke společné měně dopracovávala výrazně déle a euro dosud není jedinou měnou v Evropské unii. V obou případech měna podléhá teoreticky nezávislé centrální bance. EU je finančně závislá na příspěvcích od členských států. Představitelé EU se tento stav snaží vytrvale změnit (například daní z finančních transakcí), ale tato snaha zatím není úspěšná. Pro EU by zisk zásadního vlastního zdroje příjmů znamenal výrazné posílení moci vůči členským státům. V USA byla federální vláda závislá na různých nepřímých daních a clech až do přijetí 16. dodatku, který povolil výběr daní přímo od občanů jednotlivých států.
7. Pocit soudržnosti, občanství
V obou případech občanství v jednom ze členských států znamená automaticky občanství americké, respektive občanství EU. Mezi USA a EU je ale poměrně velký rozdíl v tom, jak lidé sami toto občanství vnímají. Podle Eurobarometru se většina lidí z Evropy sice považuje také za občany EU, ale jen méně než 10 % se na prvním místě identifikuje jako Evropan. V USA je to naopak, drtivá většina společnosti se na prvním místě identifikuje jako Američan.
Mezi oběma celky také existuje rozdíl v chápání vlastenectví, které je v Americe mnohem energičtější, i když toto již vzhledem k rozporům uvnitř americké společnosti není tak univerzálně platné jako dříve. Rozdíl je možné demonstrovat na jednoduchém příkladu – ve sportu. Zatímco snem amerických sportovců je jednoho dne reprezentovat „vlajku s pruhy a hvězdami“ v národním týmu (a tím pádem se stát známým, úspěšným a bohatým sportovcem), Evropská unie žádné sportovní týmy se žlutomodrou vlajkou nemá, a veškerá sportovní hrdost z výsledků tak ústí k národním sportovním výběrům. Občas je však možné na bruselských chodbách myšlenku povinné prioritní reprezentace EU zachytit (v zájmu zvýšení hrdosti obyvatel členských zemí na EU), zatím je však – zdá se – hodně daleko.
8. Justiční systém
USA mají na federální úrovni plně vyvinutý systém soudů, včetně prokuratury a vyšetřujících orgánů. V EU je justiční systém takříkajíc „ve výstavbě“, existuje jeden soud, Evropský soudní dvůr v podobě OLAF i jakýsi zárodek policejního orgánu, ale v EU je zvláště trestní soudnictví dosud závislé na spolupráci členských států. V EU má dosti anomální pozici Komise, která působí v některých případech (spory s členskými státy) jako vyšetřující a žalující orgán zároveň. Co se týče vztahů mezi jednotlivými státy, je situace v obou celcích podobná, dnes je vydávání podezřelých a odsouzených prakticky automatické a soudní výroky jsou vzájemně obvykle uznávány jak v EU, tak v USA.
9. Důležitost voleb z pohledu občanů
Ve Spojených státech amerických je největší účast ve sloučených volbách prezidenta a členů Kongresu. Zájem o volby do Kongresu uprostřed prezidentského mandátu je nižší a o další volby obvykle ještě nižší. K tomu je nutné dodat, že volební účast je v USA poměrně malá, maximálně kolem 55 %. V EU se situace hodně liší, ale obecně lze říci, že o volby do Evropského parlamentu je podstatně menší zájem než o volby do parlamentů národních, výjimkou jsou z pochopitelných důvodů státy se zákonnou povinností volit.
10. Možnost celek opustit
V ústavě Spojených států amerických není tato problematika explicitně zmíněna. V praxi tento problém vyřešilo násilí, kdy jediný pokus o secesi vedl k občanské válce, po které americký Nejvyšší soud v rozhodnutí Texas v. White konstatoval, že státy nemají jednostranné právo unii opustit. V Evropské unii tato problematika nebyla nijak řešena až do přijetí Lisabonské smlouvy, v níž byl stanoven postup pro opuštění unie. Čerstvý Brexit je příkladem z praxe.
Co říci závěrem? USA mají v současné době oproti EU výrazně silnější centrální vládu, velký rozdíl je hlavně v tom, že členské státy EU jsou součástí legislativního procesu. V obou celcích se v současné době vede debata o rozdělení pravomocí mezi centrum moci a jednotlivé státy, i když v USA je toto do velké míry součástí politického boje, jelikož většinou po silnějších státech volá strana, která je v opozici. V EU jsou tábory eurooptimistů a euroskeptiků více oddělené. Celkově oba celky samozřejmě mají mnoho společného, ale člověk musí být při jejich srovnávání velmi opatrný, jak již bylo zmíněno na začátku, USA jsou stát, EU (zatím?) nikoliv.
Autor je analytikem Centra ekonomických a tržních analýz (CETA).
