Erdoğanův kult osobnosti aneb Jak překonat Kemala Atatürka
Hledat ve standardní české kyberdiskusi pokladnici moudrosti moc moudré není. Ačkoli i tam se dají najít závažné podněty. K nim si dovolím počítat klávesnicový výron přispěvatele, který seriózně prohlásil, že Turecko nás nijak neohrožuje, ježto nemá v Evropě žádných zájmů. Tečka.
Nikdy se mi nedaří odříct se překvapení, jak kosmicky nekonečná (i zakřivená) může být ignorance občana, jejž prakticky veškerá média dennodenně zpravují o obtížném a nebezpečném chování Malé Asie. Nebo o tom, že si Ankara „jako na potvoru“ drží druhou nejpočetnější armádu v NATO a s EU má nadstandardní obchodní či bezpečnostní vztahy. Nemluvě o hutných tureckých menšinách dlících v Bulharsku, Německu, Rakousku nebo jinde; o minoritách začasté neloajálních vůči nové vlasti. Bojovným a ambiciózním prezidentem Erdoğanem nadto burcovaných k upřednostnění „země otců“. Jeho osmanství.
Diktátorský prezident, který útočně žádal omezování svobody slova v Německu a jemuž holdovali němečtí fotbalisté tureckého původu, se netají výběrovou láskou k minulosti. Vzývá dějinnou úlohu Vysoké Porty. Tedy bychom se neměli za nehet divit, že před volbami výpravně agitoval taky v nábožensky rozdrobené Bosně a Hercegovině. V téže Bosně a Hercegovině, kde se s nedůvěrou, neřkuli nevraživostí, vzájemně pozorují římskokatoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové a muslimští Bosňáci. Ostatními etniky dvojzemě z historických důvodů hanlivě přezdívaní „Turci“.
Opakované vojenské kampaně sultánů z Istanbulu přinesly Evropě leccos světodějného. Většinou však nedobrého, což nikdy nebylo zapomenuto. V Řecku, taktéž členu Atlantického paktu, se tudíž doteď dbá na obstojnou protitureckou výzbroj. A právě mezi Helény prchali požádat o azyl turečtí důstojníci namočení do puče roku 2016.
Devastující zkušenosti nikdy třeba nepřestala zohledňovat ani vícekrát musulmany ohrožovaná (katolická) Vídeň. Vždy výrazně negující koncepci politicko-kulturní sounáležitosti EU s Tureckou republikou. Rakousko a další evropské státy obvykle považovaly stávající strategické partnerství za plně dostatečné. Nepostřehly, že roste maloasijská frustrace z toho, jak málo si „starý kontinent“ váží anatolské Ankary. Že není akceptována coby evropská entita. A to přes veškeré dosavadní „atatürkovství“ nebo všestrannou podporu Západu za studené války. Navzdory tamější, z našeho pohledu poněkud domnělé, evropské mentalitě.
Turecký nacionalismus, kterému nebylo dost, že je tiše schvalován jeho krutý útlak kurdské menšiny nebo nezákonné angažmá na Kypru, změnil postupně tvář. Zklamání z neúspěchu způsobilo zřejmě obdobný sociálně-politický zkrat, jaký vznikl po zmizení či oslabení vojenských diktátorů v arabských zemích. Comeback politickému islámu.
Podhoubí pro tuhle změnu se chystalo delší čas. Evropská představa o takzvaně muslimsko-demokratické politice strany AKP byla bláhová. Recep Tayyip Erdoğan, nejprve starosta nejlidnatějšího města Istanbulu, posléze mnohaletý premiér, měl jinačí představu. Až po volbách a referendu za výjimečného stavu nastolil změnu systému. Téměř samovládu.
Nebyla to žádná náhlá proměna. Dle všeho mu šlo o demontáž kemalistického odkazu od samého začátku závratné kariéry. Postupoval trpělivě. Úspěšně propagoval „turecký ekonomický zázrak“ a vystupňoval antikurdskou hysterii. Příhodně svou moc přifukoval neklidem po vlně arabských lidových revolt či jimi usnadněnou masovou migrací. Taktéž strachem z opětovného vzestupu Ruska.
Nyní je pozdě. V „zemi na Bosporu“ může kultem osobnosti opatřený „sultán“ Erdoğan vše. Leccos také v zahraničí. Klidně vyhrožuje Západu, najmě Unii. Podporuje islamisty, s nimiž napadá území okolních států (Irák, Sýrie). Prostředí mimochodem kdysi kontrolovaná otomanskou říší. Podporu hledá i nachází v zemích BRICS, potažmo Číně, jíž je tradičně srdečně jedno, jakého diktátora subvencuje. Peníze proti sankcím mají Erdoğanovi dorazit rovněž z Arabského poloostrova (Kataru).
Neuhne, jelikož by za živého Alláha neopustil představu o vlastní velevýznamnosti. Tužba překonat rozměr Mustafy Kemala Atatürka („Otce Turků“) bude asi jeho životní minimum.
