Akihito se vzdal trůnu jako první japonský panovník za 200 let. Jaká je historie nejdéle panující dynastie?
Japonský císař Akihito (90) rezignoval ze zdravotních důvodů 30. dubna 2019. Stal se tak prvním japonským panovníkem, který se za posledních 200 let vzdal chryzantémového trůnu. Den po otcově abdikaci se trůnu ujal dosavadní korunní princ Naruhito (64), který se tak stal 126. císařem nejstarší vládnoucí dynastie světa a zároveň prvním japonským monarchou narozeným po skončení druhé světové války. V Japonsku tím zároveň skončilo období Heisei, tedy "všudypřítomný mír", a začala éra Reiwa, jejíž název se překládá jako "krásná harmonie".
Akihitova éra nesla název Heisei (doslova všudypřítomný mír) a podle tradice, na niž si Japonci tak potrpí, bude po jeho smrti přejmenován na císaře Heiseie. Na Prvního máje nastoupí na trůn jeho syn Naruhito, jehož éra ponese název Reiwa (řád, pokoj, harmonie).
Výjimečnost japonské monarchie
Spočívá v tom, že nejstarší světová císařská dynastie, jejíž zakladatel, císař Džimmu, byl údajně přímým potomkem (praprapravnukem) bohyně Slunce Amaterasu, je zároveň jedinou dynastií, neboť na rozdíl od Číny a Evropy v zemi vycházejícího slunce nedocházelo k pádům ani střídání dynastií.
Je třeba říci, že jména prvních 29 císařů a doby jejich vlády jsou podle tradice známy ze starodávných Císařských letopisů (Tennóki). Až do roku 1945 si nikdo v Japonsku nedovolil historičnost soupisu prvních devíti císařů (Džimmu, který podle legendy nastoupil 11. února 660 př. n. l. a vládl 75 let, Suisei, Annei, Itoku, Kóšó, Kóan, vládnoucí údajně 101 rok a zemřelý ve 136 letech, Kórei, Kógen a Kaika) zpochybňovat. Současní historici kladou jejich existenci spíše do sféry mytologie a teprve počínaje Sudžinem (podle tradice vládl v letech 97.–30 př. n. l.) uznávají jejich vládu za víceméně doloženou, ovšem s tím, že Sudžin nastoupil zhruba o 200 až 250 let později.
Teprve počínaje třicátým císařem – Bidacuem, někdy také uváděným jako Bitacu –, vládnoucím v letech 572–585, jsou jejich životopisné údaje historicky ověřené.
Mikado není dámský účes
Nejstarším titulem užívaným pro označení japonského císaře je mikado, což znamená vznešená brána (mi je předpona vyjadřující úctu a kado je brána). Vznikl zkrácením ze sumeragi no mikado (vznešená brána syna nebes); tento opisný výraz představoval projev hluboké úcty poddaných, obávajících se vyslovit přímé císařovo jméno, a dokonce i blíže nazvat jeho funkci. Termín mikado se tudíž používal nejen pro označení brány císařského paláce, ale i celého paláce a samotného císaře.
Termínu mikado užívali rovněž autoři prvních moderních knih o Japonsku, a proto se stal před druhou světovou válkou velice známý i u nás. S dlouhým á se vžil pro označení dámského účesu, jakož i pro oblíbený typ u nás vyráběných parních lokomotiv. Nyní se pro císaře užívá oficiální titul tennó (syn nebes).
Charakteristický rys osobních jmen japonských císařů
Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o zemi vycházejícího slunce, patrně zaznamenal, že u osobních jmen japonských císařů se objevuje složka hito, výslovností někdy změněná na bito. Osobní jméno prvního císaře moderního Japonska, známého pod posmrtným jménem Meidži (vládl v letech 1867 až 1912), znělo Mucuhito. A kdo by neznal Hirohita a jeho syna Akihita! Naproti tomu mladší císařův syn měl již jen obyčejné osobní jméno – princ Hitači, v němž se kmen hito nevyskytuje. Rodová jména (příjmení) žádní členové japonské císařské rodiny neužívají.
Historický paradox
Císařové si při nástupu na trůn, jak jsme zmínili na začátku, volí označení období své vlády. Tak například císař Hirohito si vybral pro svou éru označení Šówa (zářící mír) a posmrtně se o jeho epoše hovořilo jako o vládě císaře Šówy, a nikoli Hirohita.
Ve skutečnosti však právě za něj ostrovní císařství zabředlo do nejkrvavější války ve své tisícileté historii, v níž jeho vojáci páchali masově nepředstavitelná zvěrstva a zdiskreditovali vynikající renomé, jež si Japonsko za éry Meidži vydobylo. Šintoistická svatyně Jasukuni, v níž jsou uvedena i jména válečných zločinců odsouzených tokijským tribunálem, kterým se často chodí poklonit japonští premiéři, uchovává jména 2 325 128 japonských vojáků zemřelých v letech 1937, tedy od vyprovokování „čínského incidentu“, až 1945, tj. do kapitulace císařství, po níž se mikado zřekl svého božského původu. Tento počet zahrnuje i civilisty účastnící se bojů, Thajwance a Korejce v císařských ozbrojených silách. Podle plukovníka Takuširóa Hattoriho zahynulo a zůstalo nezvěstných navíc 658 595 japonských civilistů. Do „zářícího míru“ tedy měla Hirohitova (Šówova) perioda japonských dějin hodně daleko.
