Příběh Venezuely: Proč bolívarská revoluce Huga Cháveze skončila brutálním diktátorským režimem
Venezuelu si řada z nás pamatuje jako výkladní skříň Latinské Ameriky – zemi s fungující demokracií a úspěšnou ekonomikou. Dnešní obrázek Venezuely, země na severu Jižní Ameriky, je ale bohužel zcela opačný. Propadla se do bídy, jejíž hloubka je naprosto výjimečná i v tomto koutu světa. Více než každý třetí obyvatel Venezuely je nezaměstnaný, v zemi chybí základní potraviny i běžné léky. Rozvrat ekonomiky navíc doplňuje autoritativní politický režim, který sice ztrácí schopnost zemi vládnout, ale díky trvající podpoře ze strany armády je stále schopný potlačovat opoziční protesty i většinu projevů svobodné společnosti.
Tak vypadá kdysi prosperující země po dvaceti letech tzv. bolívarské revoluce, kterou nastartoval bývalý levicově populistický prezident Hugo Chávez. Venezuelu v době dnešní hluboké krize sice už řídí jeho nástupce – Nicolás Maduro, a navenek by se proto mohlo zdát, že nejhorší propad bolívarského režimu nastal až právě za Madura, ale vlastně všechny základní příčiny dnešního rozvratu byl položeny jeho předchůdcem.
To, jak Venezuela dnes vypadá, totiž vykazuje všechny vlastnosti režimu, jak si ho budoval Hugo Chávez. Bývalému profesionálnímu vojákovi z malé obce ve venezuelské provincii se totiž v závěru 90. let povedlo využít oba hlavní problémy, do nichž se země tehdy dostala, k vlastnímu politickému vzestupu.
Ropa v hlavní roli
V 80. letech 20. století náhle klesly ceny ropy, na níž dlouhodobě stojí velká část venezuelské ekonomiky. Následující pokles životní úrovně šel ruku v ruce s narůstající nespokojeností. Tu umocňoval způsob, jak v zemi do té doby fungovala politika.
Země totiž už od 50. let politicky „jela“ podle tzv. Puntofijského paktu, který uzavřely tři hlavní politické strany po pádu diktatury, aby Venezuele zajistily stabilitu a demokracii. Z původní trojice zbyly nakonec jen dvě – jedna nalevo od středu a druhá pravostředová. Obě dodržovaly pravidlo, že nebudou zpochybňovat výsledky voleb, k čemuž v regionu často docházelo a z toho pak vznikaly krize, které mnohdy končily vojenskými i civilními diktaturami.
Dohoda dvou umírněných politických stran naopak z Venezuely udělala ostrůvek stability a demokracie v Jižní Americe. Jiné neblahé tradice jihoamerické politiky však ve Venezuele zůstaly, takže fungování paktu začalo být v očích stále větší části veřejnosti spojováno s korupcí a klientelismem.
Když navíc v 80. letech klesly ceny ropy, demokratické vlády si nejprve hodně půjčovaly, aby udržely životní úroveň, ale následně nevěděly, jak dluhy splácet bez nepopulárních úsporných opatření. Když k nim sáhly, začaly v zemi demonstrace, a dokonce i nepokoje.
Hugo Chávez: Kořeny revoluce
V této atmosféře začala stoupat hvězda Hugo Cháveze. Ten dlouho vedl dvojí život. Navenek působil jako důstojník venezuelské armády, v tajnosti ale budoval spikleneckou organizaci, která chtěla v zemi provézt převrat a následnou sociální revoluci, kterou Chávez začal nazývat „bolívarskou revolucí“.
Chávez se totiž už v mládí zhlédl v hrdinovi latinskoamerického boje za nezávislost na Španělsku – Simónu Bolívarovi. K osobnosti slavného vojevůdce ale při vytváření „bolívarského učení“ přidával novodobé politické pohledy, které s původním Simónem Bolívarem neměly nic společného. Možná je proto je lepší pro Chávezovy politické názory používat později rozšířený název „Chávismo“ – chávismismus. Bolívarská nálepka totiž stála hlavně na tom, že Bolívar byl voják a Chávez byl přesvědčen, že změny ve Venezuele a vlastně v celé Latinské Americe nejlépe zařídí armáda.
Na Bolívara se pak ještě Chávez odvolával v otázce potřeby sjednocení či alespoň užší spolupráce latinskoamerických zemí, tedy hlavně těch s „revolučními“ vládami. Zbytek chávismu už tvořil marxismus převlečený do latinskoamerické praxe vojenských diktatur. Podle Cháveze totiž jedině armáda může ve společnosti zavézt rovnost a pomoci chudým.
Pučista prezidentem
Do velké venezuelské politiky Chávez vstoupil v roce 1992, kdy se pokusil se svou tajnou vojenskou organizací provézt vojenský převrat, zabít prezidenta a nastolit bolívarský revoluční režim. Převrat nevyšel, Chávez putoval do vězení, ale zároveň se stal celonárodně známou postavou. Mnoho chudých Venezuelanů si o něm začalo myslet, že je tím, kdo konečně v jejich zájmu povstal proti zkorumpovanému režimu.
Chávez byl brzo na svobodě, protože ho pozdější prezident s kontakty na pučisty amnestoval. Následovalo Chávezovo turné po celé zemi a velká propagace myšlenek bolívarské revoluce. Lídr nového a sílícího politického hnutí původně nevěřil, že by vládnoucí „oligarchie“ připustila jeho vítězství ve volbách, a proto stále sázel na ozbrojené převzetí moc. Když ale jeho politický souputník vyhrál guvernérské volby v jednom z důležitých federálních venezuelských států, rozhodl se přece jenom zkusit štěstí a kandidoval v roce 1999 na prezidenta. Ve volbách přesvědčivě vyhrál, když získal podporu nejenom chudších vrstev, ale také velké části nižší střední třídy, která ekonomicky doplatila na pád ceny ropy a následnou ekonomickou krizi. Volili ho také ti, kteří věřili, že už má skončit pakt dvou zavedených politických stran.
Chávezovo první funkční období začalo umírněně na poli ekonomickém, ale rychle přineslo zásadní politické změny. Chávez v referendu okamžitě prosadil novou ústavu, v níž omezil tradiční brzdy a protiváhy běžné v zavedených demokraciích a maximum moci shromáždil v rukou prezidenta. Zemi přejmenoval na Bolívarskou republiku Venezuela, a dokonce symbolicky otočil bílého koně ve státním znaku, aby běžel doleva.
Bolívarská revoluce
Původní umírněná Chávezova politika se začala rychle měnit v ostrý obrat doleva. Veřejnost ještě vítala, když prezident do boje s chudobou nasadil desítky tisíc vojáků, kteří nejenom budovali silnice a další infrastrukturu, ale hlavně zadarmo ošetřovali lidi v chudších oblastech, nebo je učili číst a psát. Armáda také dostala na starost distribuci dotovaných základních potravin, ale v rámci tohoto projektu se brzo ukázalo, že ani nový režim není imunní vůči tradiční latinskoamerické bolesti – hodně rozšířené korupci.
Přesto pokračovalo provádění tzv. bolívarských misií – sociálních projektů, které mířily k odstranění vysoké míry nerovnosti ve společnosti. Ambiciózní sociální program sice z počátku přinesl krátkodobé zlepšení situace ve zdravotnictví či školství, ale stál na dvou problematických základech. Celý byl financován ze zisků z těžby ropy. K nim se Chávězův režim dostal postátněním těžebních firem. Tyto firmy režim sdružil se státním ropným podnikem a do jeho vedení místo odborníků dosadil Chávez své politické spojence, kteří měli za úkol používat ropné peníze na budování bolívarské revoluce.
I za státního politického vedení ropný průmysl ještě „utáhl“ sociální program, když byla cena ropy nahoře. Problémy začaly, když světová cena ropy začala klesat.
Vývoz revoluce
Zisky z ropy Hugo Chávez navíc používal k velmi ambiciózní zahraniční politice. Ta byla v rámci bolívarské revoluce hlavně protiamerická a sázela na přátelství s Castrovou Kubou, Ruskem či Íránem. Spřáteleným zemím v regionu Chávez dodával ropu s velkými slevami, čímž pomáhal udržovat u moci hodně levicové vlády, jako byla ta Morálesova v Bolívii nebo Ortegova v Nicaraguy.
Z podobných režimů „růžové vlny“ chtěl Chávez vybudovat regionální organizaci, která bude čelit vlivu USA. Hlavní zahraniční vazbu ale udržoval Chávez s komunistickou Kubou. Se svým osobním přítelem Fidelem Castrem uzavřel dohodu, podle níž vyměňoval dodávky ropy za přítomnost tisíců kubánských lékařů, kteří pracovali na nově vybudovaných „bolívarských“ zdravotních střediscích v chudších oblastech země. Díky podobným projektům se Chávez stal miláčkem radikálnější evropské levice a k jeho učení se dodnes otevřeně hlásí třeba španělská parlamentní strana Podemos.
Utužování vztahů s Kubou ale vedlo k nárůstu politické opozice doma. Na rostoucí obavy části veřejnosti, že Chávez chce ve Venezuele vybudovat kubánský systém jedné strany, režim reagoval utahováním šroubů. Přišlo další omezování médií a svobody slova. Kritici režimu se často stávali terčem chávistických milicí, které vznikly vedle či z komunálních výborů. Ty režim zavedl, aby vždy v konkrétním místě dohlížely na provádění bolívarské revoluce. Navíc nebylo výjimkou, že odpůrci režimu skončili ve vězení. V zemi nepanovala totalita, nebyly zrušeny volby či úplně zakázána opozice, ale Chávezův režim se vyvinul do autoritativní vlády, jejímž jádrem byla vždy armáda.
Náraz do reality
Velmocenská politika i populistické sociální projekty doma ve Venezuele navenek fungovaly, dokud nezačala v roce 2008 klesat cena ropy. Pak se ještě chvíli jelo v zemi na dluh, zavedla se přísná regulace cen, ale cesta ke krizi byla nevyhnutelná, když „revolucionáři“ z politických důvodů odmítali začít šetřit. Oni fakticky ani nemohli, protože režim už měl v tuto chvíli pouze podporu chudších Venezuelanů, kterou si ale „kupoval“ právě sociálními programy, třeba sítí státních obchodů s dotovanými potravinami.
Hugo Chávez ovšem onemocněl rakovinou dříve, než se slepá ulička jeho režimu plně projevila. Po neúspěšném léčení a operacích na Kubě vůdce režimu v březnu 2013 zemřel a v čele státu ho nahradil viceprezident Nicolás Maduro.
Řidič místo vojáka
Jenže nový vůdce se logicky nemohl Chávezovi v mnoha ohledech vyrovnat. Chybělo mu Chávezovo charisma, který zakladatel režimu dokázal prodat třeba v jeho legendárních televizních pořadech „Haló, tady prezident,“ v nichž hodiny občanům vysvětloval výhody bolívarské revoluce. Maduro také není voják, ale původním povoláním řidič autobusu, který se do politiky dostal přes odbory. Neměl navíc štěstí, protože cena ropy zůstala i za jeho vlády dole, čímž socialistické řízení hospodářství definitivně narazilo do zdi reality.
Přišla hyperinflace, v níž se Venezuela stala světovým lídrem. Došly zásoby zahraničních měn, takže země neměla ani na nákup základních léků. Nedostatek potravin měly už i státní dotované obchody. Země, která s trochou nadsázky stojí na barelu s ropou, se dostala do energetické krize, při níž vypadává elektřina a pomalu není ani benzín.
Z Venezuely odešlo několik milionů lidí, a to často tak rychle, že to způsobilo velké potíže venezuelským sousedům. Nerovnost v zemi překonala její úroveň z doby před nástupem Cháveze do čela země. Bolívarská revoluce selhala ve svém hlavním cíli, ale režim jede stále dál.
Guaidó: Dva prezidenti
Přes autoritativní povahu režimu začala sice sílit opozice, konaly se velké demonstrace, ale ke změně režimu stále nedošlo. Vláda totiž neváhá zrušit či nějak obejít každé volby, v nichž neuspěje. Opozice třeba po parlamentních volbách ovládala parlament, ale režim rozhodl o nutnosti schválit novou ústavu, a proto vypsal nové volby do ústavodárného shromáždění, které má nahradit opoziční parlament.
To je příčina toho, proč se teď o vliv v zemi přetahují oficiální prezident Maduro a opoziční prezident Juan Guaidó, který svou legitimitu odvozuje právě od opozičního parlamentu.
Režim už dnes stojí téměř výhradně na podpoře armády. Její hlavní část a velení zůstává stále věrná bolívarskému režimu, protože jako jediná složka společnosti dostává stále výhody a tvoří jakýsi stát ve státě, kterého se problémy zbytku Venezuelanů tolik nedotýkají. Roste sice počet nespokojených vojáků, ale stále jich není dost, aby režim padl.
