Případ (ne)odvolání ministra Staňka může skončit i zbavením Miloše Zemana funkce. Jaká je k tomu cesta?
Stabilitu vlády Andreje Babiše i po tom, co přestála opoziční návrh na vyslovení nedůvěry, ohrožuje spor o další osud ministra kultury Antonína Staňka (ČSSD). Jádrem sporu mezi Hradem a sociálními demokraty je zejména výklad přesného fungování toho, jak mají podle Ústavy odcházet z vlády její členové – ministři.
Ministr Staněk nejprve sám podal 20. května demisi na svůj post ve vládě, ale prezident Zeman se rozhodl ji nepřijmout. Situace, kdy některý ministr sám rezignuje a tuto demisi následně předá prezidentovi republiky prostřednictvím předsedy vlády, se řídí článkem 62 písmenem a) Ústavy, podle kterého prezident přijímá demise členů vlády.
Aktivní prezidenti: Havel „podržel“ Rumla
Přestože se v přesném znění Ústavy na tomto místě neříká, že prezident může tuto demisi odmítnout, dosavadní ústavní praxe dospěla k tomu, že toto právo má. Využívali ho totiž i oba předcházející prezidenti. Václav Havel například v květnu 1997 přesvědčil Jana Rumla (tehdy ODS), který rezignoval na funkci ministra vnitra, aby ve vládě zůstal poté, co jeho vybraný nástupce Petr Nečas nominaci překvapivě odmítl.
Ještě zásadněji do dění ve vládách v této souvislosti zasahoval Václav Klaus, který v dubnu 2005 odmítl přijmout rezignace ministrů za dvě menší koaliční strany – KDU-ČSL a Unii svobody-DEU. Tehdejší premiér Gross (ČSSD) proto v této situaci nemohl provést rychlou rekonstrukci vlády a následně sám raději rezignoval, čímž padla celá jeho vláda. Podobně pak prezident Klaus „zdržoval“ demisi ministra dopravy Víta Bárty z Věcí veřejných, který rezignoval během koaliční krize v Nečasově kabinetu v dubnu 2011. V tomto případě ale nakonec prezident s demisí po dalších jednáních souhlasil.
Stejně jako jeho předchůdci si teď Ústavu vyložil i Miloš Zeman, když 28. rezignaci ministra kultury odmítl, a Antonína Staňka tím vlastně ochránil před jeho vlastní demisí. Jenže dnešní situace s odvoláním ministra se následně od předchozích uvedených případů začala lišit.
Protože původní Staňkova demise nebyla „z jeho hlavy“, neboť ministr kultury rezignoval až na doporučení předsedy své strany Jana Hamáčka, přispěchali sociální demokraté okamžitě po tomto Zemanově rozhodnutí s novým návrhem, jak se Staňka jako ministra „zbavit“.
Klaus zachránil Johna
Předseda ČSSD Hamáček využil ustanovení koaliční smlouvy a navrhl na jejím základě premiéru Babišovi, aby Staňka z vlády odvolal. Takový návrh nemá oporu v Ústavě, ale pouze v politické dohodě koaličních stran. Andrej Babiš návrhu vyhověl, čímž vznikla z pohledu Ústavy nová situace.
Pokud totiž ministr neodchází sám, ale odvolává ho předsedy vlády, řeší se situace už podle článku 74 Ústavy, který doslova říká: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“. V tomto případě má většina ústavních právníku za to, že zde hlava státu na výběr nemá a ministra navrženého k odvolání musí odvolat. Snad s jedinou malou výjimkou se čeští prezidenti tímto výkladem dosud řídili.
Tu výjimku tvoří už zmiňovaná epizoda s koaliční krizí ve vládě Petra Nečase, ten totiž v dubnu 2011 po demisi Víta Bárty z vlády chtěl odvolat i další „véčkařské“ ministry Radka Johna a Josefa Dobeše. Prezident Klaus ale jeho první žádosti nevyhověl, požadoval po koalici další jednání a oba ministři ve vládě nakonec zůstali. Tehdejší situace se ovšem lišila od „případu Staněk“, protože po dohodě koaličních stran premiér návrh na odvolání obou ministrů stáhl.
Když návrh podá premiér, prezident ho má poslechnout
To se nyní zatím nestalo. Prezident Zeman proti své povinnosti Staňka odvolat argumentuje tím, že hlava státu není automatem na podpisy a že Ústava nestanoví přesný termín, do kdy má / musí ministra na návrh premiéra odvolat. Téměř všichni ostatní se ale shodují, že jeho povinnost je jasná, ústavní právníci většinou dodávají, že by měl prezident v tomto případě činit bez „zbytečného odkladu“. Opak by totiž znamenal, že na politické složení vlády má vliv nejenom premiér, který se zodpovídá sněmovně, ale také prezident, s čímž ale ústavní systém nepočítá či dosud nepočítal.
V této situaci existují dvě hlavní možnosti, jak prezidenta k odvolání ministra donutit. Obě byly už na stole v situaci, kdy premiér Bohuslav Sobotka chtěl v květnu 2017 z vlády odvolat vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše. Když to Zeman jako prezident napoprvé odmítl, začali sociální demokraté připravovat jednak ústavní žalobu, kterou může podat Senát na prezidenta za porušování Ústavy, a pak také kompetenční žalobu, o níž rozhoduje Ústavní soud.
Kdy může rozhodnout Ústavní soud
Ústava totiž počítá s možností, že jednotlivé státní orgány mohou svůj spor řešit u Ústavního soudu. V takovém případě se jedná o tzv. kompetenční spor, kdy ústavní soudci rozhodují o rozsahu kompetencí státních orgánů.
V případě neodvolání ministra by se jednalo o spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky, protože návrh na odvolávání členů vlády je podle Ústavy právě pravomocí premiéra. Ve sporu by proto nefigurovala celá vláda, ale jen samotný Andrej Babiš a jedině on by rozhodoval, zda žalobu podá nebo ne. Pokud by žalobu opravdu podal, nešlo by o čistý kompetenční spor, ale Ústavní soud by spíše rozhodoval, jak má prezident svou kompetenci „povinně“ odvolat ministra rychle provádět. Soud by mohl tedy prezidentovi uložit, do kdy má ministra odvolat.
Zeman už jednou prohrál
Spor mezi hlavou státu a šéfem vlády už Ústavní soud jednou řešil. Jeho účastníkem byl právě Miloš Zeman, tehdy ovšem v roli premiéra. Zeman coby předseda vlády v roce 2000 odmítl spolupodepsat jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem České národní banky poté, co ho do této funkce jmenoval prezident Václav Havel. Prezident Tůmu bez chybějící spolupodpisu premiéra do funkce uvedl a Zeman to napadl kompetenční žalobou u Ústavního soudu. Soud však dal za pravdu Havlovi.
Pokud by prezident Zeman prohrál případnou kompetenční žalobu i nyní a odmítl by rozhodnutí Ústavního soudu realizovat, bylo by jediným řešením, jak jeho postupu bránit, podání zmiňované ústavní žaloby Senátu na prezidenta republiky, a to pro hrubé porušení Ústavy.
S jejím podáním ale musí souhlasit nejenom třípětinová většina přítomných senátorů, ale také tři pětiny všech poslanců Sněmovny. O takovéto ústavní žalobě pak rozhoduje Ústavní soud, který může na jejím základě prezidenta zbavit funkce. Hledání potřebné většiny pro takovouto žalobu by bylo aktuálně ale velmi obtížné v poslanecké sněmovně. Zohlednit je třeba i fakt, že ústavní soudce jmenuje se souhlasem Senátu právě prezident. Tak daleko zatím ale ještě spor o ministra Staňka a pravidla odvolávání členů vlády nedošel.
