Zakladatel řádu: Bouřlivý život sexuologa, klinického psychologa a filmového teoretika Iva Pondělíčka

Byla neděle 9. října 2016. „Hlavně pozor, ať neuteče pes!“ V předsíni na mě upře jantarové oči černý kocour. Psycholog Ivo Pondělíček se na okamžik zarazí, jelikož se ničemu nedivím, a s vážnou tváří, kterou prosvěcuje neznatelný úsměv, mi představí svou šelmu domácí: „To je Čerda, příjmením Pes.“ Během rozhovoru byl Čerda preventivně umístěn ve vedlejším pokoji. „Co kdyby paní redaktorka měla alergii.“ Při autorizaci už ho jeho pán do vyhnanství znovu neposlal. Čerda Pes se s kočičí samozřejmostí uvelebil vedle mě na křesle a začal příst na plné obrátky.

„Na konci by se měla objevit zakuklená švanda,“ podotkl převor Řádu. „Napadlo mě, že byste se otázala, co bych chtěl ještě vzkázat, a já bych odpověděl: „Za války jsme s tatínkem poslouchali Londýn. Politický komentátor Sir Robert Lockhart se pokaždé loučil slovy: ,Dobrou noc a pevnou naději.‘ Líbí se vám to rozloučení?“ – „Líbí.“ – „Tak to jsem rád. Oba se Psem uvítáme, když se za námi zase přijdete podívat.“

Rozhovor s Ivem Pondělíčkem vyšel v Reflexu v říjnu 2016. „Ozval se mi můj dávný student, je mu už hodně přes sedmdesát, který se z vašeho časopisu dozvěděl, že ještě nejsem po smrti,“ smál se psycholog. Během následujících tří let jsem měla možnost poslouchat další hodiny úvah a košatých vzpomínek; publikovatelných i těch, které zůstanou nezveřejněné.

Na hřišti

„Když něco nemůžete změnit, můžete si z toho aspoň utahovat, to vám pomůže se s tím vyrovnat. Mně díky sebeironii dal sbohem mindrák z ošklivosti. Byl jsem skutečně nehezké dítě – a nevyrostl jsem z toho. Mám to potvrzené, skauti přece nelžou. Jedna skautská krasavice nade mnou vynesla přede všemi verdikt: ,Maminka je hezká, tatínek i sestra taky, jenom on je – chudinka – ošklivej.‘ Ranila mě, ale přebolelo to. S kamarády jsme v pubertě založili partu nosáčů. Jistěže členové klubu museli mít velmi nápadný profil, já si nos navíc dvakrát zlomil – při boxu a na fotbale. To je hned. V S. K. Hvězda jsem byl střední útočník a můžu se pochlubit, že jsem se na hřišti utkal s Pepim Bicanem. Jezdíval do Sedlic na dovolenou a k našemu nesmírnému potěšení si s námi zahrál,“ vzpomínal Ivo Pondělíček.

Sport sledoval se zaujetím, kvůli komentátorům raději bez zvuku, a ze zásady přál soupeři. Před mistrovstvím světa v Chile 1962 krátce působil u národního mužstva jako psycholog. „Byl jsem s týmem na soustředění ve Staré Boleslavi. Fotbalistům jsem změřil IQ a připravil pro ně speciální fotbalový test, který zjišťoval jejich schopnost kombinace. Až na jedinou výjimku měli všichni hráči IQ v pásmu nadprůměru.“

V sedmnácti narostla Ivovi Pondělíčkovi křídla – po osvobození se díky jazykovým schopnostem uplatnil u americké armády a o prázdninách se mu rozšířily životní obzory. „Nejdřív jsme na sebe s tou dívkou jenom zbožně koukali… Nakonec mi ji přebral kamarád Miodrag.“ Septimán Pondělíček díky džobu u Američanů usoudil, že některé vyučovací hodiny se obejdou bez jeho přítomnosti. „Nechodil jsem na ruštinu, jednou však pršelo a cukrárna byla zavřená. Učitel na mě ve dveřích spustil neznámou řečí. Možná se ptal, proč jdu pozdě. Usilovně jsem lovil v paměti jakékoliv ruské slovo. ,Prečo?‘ řekl jsme vítězoslavně. U spolužáků to vyvolalo bouři smíchu a já dostal pětku hned na uvítanou. V češtině a literatuře jsem vynikal, ovšem premiant jsem nebyl. Měl jsem věčně dvojku z mravů. Za šeptání,“ vybavil si Ivo Pondělíček. V septimě si začal dopisovat s Františkem Halasem, po maturitě v roce 1947 se zapsal na filozofickou fakultu a nastoupil jako redakční elév do brněnských Lidových novin. „Od gymnaziálních let jsem bytostný existencialista. Na fakultě jsem si rozuměl s Ivem Osolsoběm, jinak též Danielem Y’Beriou. Založili jsme směr beriberismus. Humor a parodie byly naše obranné strategie.“

V cele

Na konci května 1949, tři týdny před jedenadvacátými narozeninami, byl Ivo Pondělíček zadržen podle paragrafu 231 zákona na ochranu republiky. „Nechci na ty mučivé výslechy vzpomínat, trvaly od deseti večer do šesti do rána. Zavázali mi oči, nohy vklínili mezi židle, mlátili mě do chodidel, do žeber a řvali: ,Kudy Dresler utekl? Tys chtěl zdrhnout taky! Přiznej se!‘ Jaroslava Dreslera, kolegu z brněnské redakce Lidových novin, jsem na Šumavu do Medlova doprovodil. Bylo mi jasné, že se nesmím přiznat. Když mě tloukli moc, hlesl jsem, že to vzal přes Cheb, a nad ránem jsem odmítl podepsat protokol, že to tak nebylo, že nic nevím. Vyšetřovatel Jambor ho vztekle roztrhal a další noc mi naložili o to víc.“ Na cele byl Ivo Pondělíček mimo jiné s Petrem Křivkou, jenž v Londýně patřil k osobním strážcům prezidenta Beneše. „Oběsili ho v jedenapadesátém. Provaz dostal taky Josef Robotka, vojenský představitel Rady tří na Moravě, který za války spolupracoval s parašutisty. Robotka se ale u nás na pětadvacítce dlouho nezdržel. Rozuměl jsem si s farářem Josefem Huškou. Povídali jsme si o všem možném, jenom o děvčatech ne.“ Farář Iva Pondělíčka ve vazbě pokřtil vodou ze záchodové nádržky.