Hřbitov veteránských klenotů: V železničním tunelu odpočívají desítky zapomenutých klasiků
V jednom tunelu na severozápadě Anglie se skrývá poklad. Vlaky tu dávno dojezdily, vystřídal je autoservis. A ten měl ve finále pohnutý osud.
Pátrání po opuštěných místech je úžasný koníček, kterému se věnuje spousta lidí po celém světě. Týká se pochopitelně i automobilů. Všelijaká vrakoviště, rozpadající se stroje v lesích, sem tam nějaký ten showroom zapadaný prachem s takřka novými auty, případně stodola s veterány... Vždy se najdou poklady, které buď zamíří rovnou do aukce, nebo jsou ponechány svému osudu, fotograf pouze pořídí dokumentační snímky, které zachycují patřičnou atmosféru.
Tunely, kudy kdysi vedly koleje a proháněly se vlaky, mají kouzlo nejen pro fandy automobilové, nýbrž i železniční. Jenže v případě jednoho takového v Británii zůstaňme u aut, samotná stavba mimochodem pochází z konce 19. století. Fotograf Kyle May, který snímky pořídil, navíc nemusel pátrat na vlastní pěst, vyhledal současného majitele a ten mu dal svolení. Přesné místo pochopitelně zůstává utajeno kvůli nezvaným návštěvám, které by si chtěly něco odnést...
Poté, co přesně po padesáti letech utichl lomoz železniční techniky a byly většinou sneseny koleje, se místo proměnilo v autoservis. Jenže nic nevydrží věčně, obzvláště ne stavba stvořená lidskou rukou. Když v roce 2012 začalo vážně hrozit zřícení stropu, znamenalo to konec. Místo bylo zapečetěno, zůstaly zde desítky klasických i novějších automobilů včetně těch, které sem přivezli zákazníci - a doslova tu hnijí. Více než dvacítka vozů představuje opravdovou všehochuť. Většina z nich zde odpočívá přes 30 let, některé se sem dostaly ještě před otevřením onoho servisu.
Britské vozy
Poválečný a tajně během konfliktu vyvíjený Morris Minor se od konce čtyřicátých let moc nezměnil. Lord Nuffield, majitel Morrisu mu říkal „sázené vejce“, nelíbil se mu, přitom byl radikálně oblý. První britské auto, které překročilo milion kusů (vzniklo jich přes 1,4 milionu) strávilo na linkách dlouhých 23 let, Na počátku 70. let už bylo samozřejmě beznadějně zastaralé. Dnes ale roztomilý sedan nepostrádá kouzlo...
Modrý Land Rover 88 druhé série z konce 50. let minulého věku nevypadá ani moc unaveně. Na starém kontinentu nepříliš známý a i doma pozapomenutý Humber Hawk série IV pochází z roku 1964. Právě tehdy dostal modifikovanou karoserii, manuální převodovku s kompletní synchronizací a stabilizátor na zadní nápravu. Stylovka ale potřebovala ke zrychlení z klidu na stovku skoro 20 sekund. Humber patřil na konci svého života koncernu Rootes, který koupil Chrysler a značka tím o tři roky později zanikla.
Z tříkolového Reliantu Regal 3/25 (1967) zbylo pouze torzo se zadní částí karoserie. Tmavě zelený Rover P5B byl vyroben v roce 1968 a pohání jej klasika, vidlicový osmiválec Buick 215 s výkonem 118 kW (160 k) a točivým momentem 280 N.m. Na svou dobu lehký motor objemu 3,5 litru měl Rover licencovaný. Celkem vzniklo jen 11.501 P5B s karoserií sedan, ale postupně vyvíjený poháněl i terénní land rovery a range rovery. Agregát přežil za Velkou louží až do sezóny 2006, to už neexistoval ani samotný Rover... P5B si oblíbila britská královna Alžběta II, vozily ministerské předsedy i další členy vlády.
Fiaty, Japonsko a Amerika
Fiat 130 je vzácný a kupé obzvláště. Tomuhle chybí některé karosářské díly, třeba pravý přední blatník celý je notně orezlý, ale má překvapivě zachovalou kabinu. Z kupé Triumph GT6 toho zbylo celkem dost, ale zoufalému stavu nenapomáhá další haraburdí na něm naházené. Fiaty 127 si pamatujeme i z našich silnic, měly přední pohon a během prvních tří let produkce se jich prodal milion. Hlavně v Evropě to bylo nesmírně populární auto, titul Vozu roku mu náležel jistě právem.
Odpočívá tu i zrezivělá Honda Civic první generace, kterých mnoho nezůstalo, protože se rozpadly na prach. Paradoxem je, že tahle výjimka potvrzuje pravidlo, zachránit by se i dala. Importovaná japonská auta v první polovině 70. let řádně zatopila britským výrobcům, protože zákazníci začali kupovat právě ta. Zjistili, že daleko na východě umějí, byla mnohem spolehlivější a méně žíznivá... Fiat 124 Sport Coupé měl pod kapotou dvouvačkový čtyřválec z pera Aurelia Lamprediho, který se proslavil hlavně u Ferrari. Z objemu 1,76 l dával 118 koní (87 kW), což mu stačilo na 185 km/h. S výchozími modely řady 124 nemělo kupátko prakticky nic společného. Bílý vůz pochází z roku 1975.
AMC Pacer byl zajímavým počinem z druhé poloviny 70. let. Na USA radikálně řešené auto evropských rozměrů (délka pod 4,4 m), ale také neobvyklé, takřka dvoumetrové šířky poháněly řadové šestiválce a vidlicové osmiválce. Atypické, až futuristické Pacery vyjížděly z továrny v Kenoshe ve státě Wisconsin. Jejich nejslavnější chvíle přišla až ve filmu Waynův svět z roku 1992, dávno po ukončení aktivní kariéry. Modrobílý vůz je nekompletní, možná posloužil jako dárce dílů. A dává na odiv svá zadní listová pera.
