Pro nás, co jsme to zažili, je jakékoliv jiné hokejové utkání bezvýznamné. Ty emoce se nedají popsat.

Bylo mi 14. Fandili jsme u televize, křičeli jak podebraní a po zápase vždy do ulic. Auta jezdila, houkala a vlajky vlály. V nás to zůstalo doteď. Po 30 letech jsme si to zopakovali u Nagana. Od 5.00 v hospodě, zase jsme fandili, křičeli a jak dal Svoboda góla všech 50 chlapů na stoly. Závěrečná hymna pak tryskala z našich hrdel jako chorál. Hoši děkujem!