myslím,že to co se teď děje v Americe,není o levici ani bolševismu,ale o tom,že jsou lidi-obyčejný lidi,dost naštvaný z toho jak s nima vláda a spol. zachází a doufám,že to nezůstane jen za mořem,že toto vědomí dojde i k nám.

Člověk zná Ameriku jen z médií......těkžo říct, jaký to tam je....

*** bolševický.

V USA to je opačně! Tam snad už jen důchodci nemaj strach že budou přespávat v autech)) Jak potvrzuje sám Craig - http­://www­.fin­mag.cz­/cs/fin­mag/e­kono­mika/­paul-craig-roberts-spojene-staty-jsou-rizeny-oligarchii-demokracie-neexistuje-je-to-jen-show/

velmi "dojemny" je ten pribeh, kde pani pise ze utratila penzijni sporeni aby uhradila dluh z kreditky, zkuste se zamyslet nad tim, ze zit na dluh neni spravne (neni uvedeno jak dluh vznikl), utratit muzete maximalne tolik kolik vydelate, nic vic, spise mene, pak Vam vznika rezerva. Ano, chce to si obcas utrhnout od huby a pracovat (ne chodit do prace, ale pracovat = vytvaret hodnoty), ale je to zvladnutelene.
Dluhy na pojisteni ? nemaji na zdravotni peci ? ale proboha, kdyz utraceli = neplatili pojisteni, je logicke , ze budou mit dluhy kdyz onemocni. Kdyby u nas nebyly odvody povinne a jejich neodvadeji tresnym cinem vypadalo by to stejne. socky by utratily vsechno a pak budou brecet ze nemaji na zdravi. Zdravi je to nejdulezitejsi, takze investice do zdravi musi mit prioritu. Kdyz nebudete zdravi, nevydelate penize, jak jednoduche.
pro rypaly - ty vyjimky, ktere jsou v kategorii "nepojistitelni" urcite netvori 99% populace.

Taky mi začíná docházet, že je něco špatného v celém systému. Ale žádný lepší není. Obávám se, že opět přijde nevyhnutelně nějaká velká socialistická revoluce a vrátíme se o čtyřicet let zpátky. Lidi jsou nepoučitelní. Na druhou stranu není možné vyvíjet na lidi tak obrovský tlak, že se rázem zlikviduje celá střední třída . Existence pouze extrémně bohatých a extrémně chudých je nemravná a nepřijatelná. Zejména u nás v Čechách, kde všichni víme, jak se ti extrémně bohatí těmi bohatými stali. Děsí mě situace v Itálii - je tam už celkem běžné, že důchodci bydlí v autě (Panda), protože nemají na nájem, že na ulici končí hendikepovaní lidé na vozíku a všichni ostatní, kterým nestačí skrovné fin.prostředky. Tohle nemůže dobře skončit.

„Přišla krize, musíme si utáhnout opasky“, „oživení je křehké, musíme se ještě trochu více snažit“, … „již vidíme světlo na konci tunelu, teď není čas na to klást si požadavky“, „vedeme si lépe, ale růst je stále ještě slabý“… – právě to slyšíme od levice i pravice tohoto spektáklu, jehož cílem je podrobit nás diktatuře ekonomiky. Když si tato zatracená ekonomika vede špatně, musíme přinášet oběti, abychom ji zase rozjeli. A když je na tom dobře, musíme se dál snažit, abychom to nepokazili a ještě více jí pomohli. Když se potýká s potížemi, musíme znovu přinášet oběti, aby mohla pookřát. Takový je stále zřejmější řád systému, jemuž jsme podrobeni. Ve skutečnosti nám říkají: „Nepřestávejte veslovat, tuto galéru nelze opustit.“
Žít v naději, že nějaká vláda, politická strana, odbory nebo televizní kanál… jednou oznámí dobrou zprávu, že teď si můžeme užívat života bez dalších obětí, že budeme žít lépe a i ti nejchudší budou privilegovaní a porostou jim mzdy a sociální podpora, že všichni budeme méně pracovat a více jíst, je jako věřit v Ježíška.

Politici a vlády již nepronášejí projevy požadující oběti ve jménu lepšího světa pro všechny. Otevřeně konstatují potřebu odsoudit více lidí k nezaměstnanosti, hladovění, bídě…, potřebu provádět škrty v sociálních výdajích atd., protože ekonomika si to žádá, aby bylo podnikání konkurenceschopné. Vzhledem k tomu vývoj kapitálu všem buržoazním frakcím vnucuje jeden jediný program. Čím uniformnější jsou jejich proslovy, tím zjevnější je, že mezi politiky a vládami nejsou žádné rozdíly. Jejich předvolební kampaně, jejich parlamentní boje a jejich puče nestaví proti sobě různé programy či frakce, nýbrž jsou jen hádkami o podíl na kořisti, úplatcích a dalších prebendách, které se rozdělují podle zuři­vosti/­dychti­vosti, s níž bojují za zvýšení vykořisťování a přivlastnění si nadhodnoty: čím schopnější jsou poskytnout rámec úsporným opatřením a lpět na nich, tím větší je jejich podíl. Dominantním tématem se pro všechny politiky a vlády stala sama ekonomika. V minulosti se rozhodující postavení ekonomiky zastíralo náboženstvím, politikou či různými dalšími ideologiemi a nebylo způsobu jak ekonomiku použít coby silný argument proti lidským bytostem. Navíc, pokud by se nějaký politik nebo vláda opovážili odhalit tajemství ovládání a otevřeně by deklarovali, že je třeba vše obětovat na oltář ekonomiky, konku­rences­chop­nosti národního hospodářství, upadli by v nemilost .Destrukce člověka a solidarity mezi lidmi dosáhla paranoidních rozměrů. Stalo se normálním, logickým a přirozeným, že lidé mají hladovět, aby mohlo podnikání vynášet. Stejně, jako se nám radí, že si máme vzít deštník, když prší, tak se nám také říká, že statisíce lidí, miliony lidských bytostí budou muset trpět pro blaho národní ekonomiky a že jediným způsobem jak této pohromě uniknout je prý "více pracova", aniž by říkali kdo jim za to zaplatít.

I když diktatura ekonomiky byla vždy konstantním rysem kapitálu, nikdy se neobešla bez dlouhého procesu, jenž předcházel otevřenému deklarování povinnosti sloužit ekonomice, potřeby obětovat se v zájmu konku­rences­chop­nosti, závazku pracovat pro národní hospodářství či jakéhokoli požadavku na utahování opasků, které „nastartuje“ ekonomiku. Hodně vody uplynulo a hodně krve bylo prolito po celém světě, než se konečně jako přirozený řád věcí akceptovalo, že člověk je bezcenný a jediné, na čem záleží, je národní hospodářství, konku­rences­chop­nost…
Buržoazní společnost a zejména národní ekonomika sice vždy považovaly lidské bytosti za pouhé prostředky obohacování, ale kapitalismus v předchozích stoletích své cíle skrýval (přinejmenším ideologicky a částečně) a žádná vláda by nemohla říci tak otevřeně, jako dnes, že lidé musí v zájmu ekonomiky obětovat svůj život. Panující frakce buržoazie hledaly (a povětšinou nacházely) způsoby jak zájmy a potřeby své třídy a frakce prezentovat jako prospěšné především pro svoji vlastní třídu, ale sekundárně také pro celou společnost (což je zásadní podmínka, bez jejíhož splnění se třídní společnost nemůže prosazovat bez velkých explozí). Vždy neúnavně opakovaly, že problémy vyděděných mas se vyřeší ve středně či dlouhodobé perspektivě a že svět se stane lepším. Vlády slibovaly světlé zítřky stejně, jako kněží slibovali království nebeské.
Dnes se již o ničem takovém nemluví. Již žádné sliby lepší pozemské budoucnosti, ani zmínka o řešení hladu a bídy. Otevřeně a drze nám říkají, že musíme dál potit krev a že budoucnost bude ještě horší. Ačkoli tomu málokdo věřil, v minulosti se říkalo, že bídy bude ubývat, že ekonomický růst spasí hladovějící a nuzné, kterých bude v budoucnu stále méně a méně. Dnes se ani nesnaží zastírat, že ve světě, který slibují, budou vždy lidé v hadrech, že více a více lidí bude na smetišti.

Na člověku NIKDY nezáleželo! Vzhledem k míře překroucení a ideologické falzifikace, která charakterizuje současnost, není od věci objasnit si pojmy. Esence kapitalismu je dnes (a jinak tomu ani být nemůže) naprosto stejná jako včera. Uplynulo již více než jedno století od doby, kdy kritika ekonomiky postulovala, že esencí kapitalistické společnosti je diktatura zhodnocující se hodnoty, a že užitečnost vyráběných předmětů je jen prostředkem sloužícím této všudypřítomné diktatuře. Užitná hodnota pouze podpírá hodnotu směnnou, hodnotu v procesu zhodnocování. Veškerá bída, všechny diktatury, všechny války, veškeré vykořisťování a utlačování lidí jsou projevy této pekelné tyranie hodnoty, která se stala pravým subjektem, Bohem celé společnosti. Jinými slovy, stát, demokracie…, tj. struktura kapitálu jakožto panující síly (ať už se organizuje v jakékoli podobě), jen prodlužuje hluboko sahající diktaturu hodnoty nad lidským životem. Terorismus, ať už otevřený nebo skrytý, parlamentarismus nebo bonapartismus, fašismus nebo antifašismus, nejsou nic více než projevy nemilosrdné reality světa podrobeného zákonu hodnoty. Teoretickým bodem zásadního významu bylo pro revoluční hnutí odhalení, že příčinou vykořisťování, diktatury, útlaku, bídy… není nějaká konkrétní osoba, „vydřidušský šéf“ nebo vláda se šíleným či rasistickým vedením, nýbrž že jsou nevyhnutelným projevem hodnoty v procesu zhodnocování. Je faktem, že všechny rozpory a muka kapitalismui jsou obsažena již v základních buňkách této společnosti, v komoditách, v rozporu mezi hodnotou užitnou a směnnou ...