oprava: "... producenty společenské poptávky po osobnostech ..." pardon!

Lze to jednoduše doložit třeba na Hitlerovi, který pokud by se narodil o pouhých 50 let dříve či později, nestal by se tím kým se stal. A ani jeho odstranění by nevedlo k změně poptávky po podobné osobnosti a systému s ní spojeném. Na to nestačí žádný atentát, ani porážka ve válce, dokonce světové! Poptávku po Hitlerovi odstranil až poválečný sociální stát, sociální v takovém rozsahu, že je to zcela nesrovnatelné se všemi dřívějšími opatřeními nacistického, ale též bolševického režimu v této oblasti! To koneckonců vedlo i postupnému, ale jistému zániku tzv. výchdoního bloku. Pokusy b uržoasie tento systém jakkoliv demontovat ovšem poptávku po osobnostech typu Hitler či Lenin obnovují! Takže bacha na to, reakční ideologové ...

Je příznačné pro ideology a apologety antagonistického systému, že nedokáží přiznat jednoduchý fakt, a totiž že jedinec je bezvýznamný v jakémkoliv postavení vzhledem k dějinným procesům jimiž je zcela determinován, a nikoliv naopak, jak se snaží tvrdit tito padělatelé dějin v žoldu těch nereakčnějších sil. Dialektika dějin liší jen celé společenské třídy jako světodějné síly a produkty společenské poptávky po osobnostech. Takto vytvořená společenská poptávka může zaniknout nikoliv působením jednotlivců, skupin čili klik, ale pouze změnou společenských vztahů! Tedy např. aby Paroubek přestal být požadovanou osobností, musela by být odstraněna poptávka ze strany proletariátu po sociálním státě a to lze učinit jen nahrazením tohoto státu beztřídní společností. Tomu však stojí v cestě buržoazie, která se dobrovolně nevzdá vlastnických privilegií, umožňující jí užívat práva na lenost a proletariátu ho upírat! Ten si toto nezadatelné právo bude muset vybojovat sociální revolucí, ale k tomu už žádného Paroubka nebude potřebovat, ba právě naopak!

Porážka československého proletariátu v 50. letech, znovu potvrzená „Pražským jarem“ a srpnem 1968 a 1969, nemožnost další reprodukce kapitálu jako společenského vztahu na základě „třídního kompromisu“ z druhé poloviny 50. let a později za normalizace modifikovaného, 80. léta stagnace a pozvolného rozkladu, to vše nevedlo k vzestupu třídního boje, a tudíž ani k ustavení proletariátu jako třídy proti kapitálu. Teprve v roce 1988 začínala rodit první viditelné projevy nespokojenosti. Z těchto historických limitů pak vyplynulo i to, že proletáři až na velice slabé projevy antagonismu nemohli překonat svoji existenci coby třídy pro kapitál, a proto jedinou možnou perspektivou byla reforma, a nikoli revoluce. Proto opozičním kapitalistickým silám stačilo jen přesvědčovat pracující o tom, že západní forma kapitalismu (k němuž stejně už minimálně deset let víc a víc vzhlíželi, hlavně z hlediska míry spotřeby a tedy implicitně i míry vykořisťování), je lepší než ta východní, „reálně socialistická“, a že po krátkém utažení opasků zase dojde k tomu opravdovému zlepšení životních podmínek.
Bondy prorokoval, že budoucnost nového buržoazního pořádku bude krátká: „Zanedlouho sebou začne házet jako plechovka na kočičím ocasu uvázaná k prů*** světa rozděleného na ty, co vyhravše nevyhráli a nyní mocí mermo hledají, kam uteklo vítězství, a ty, kteří si to odnesou nakonec za všechny a to jsou vždy chudí celého světa. A když se nebudou chtít dát, budou trable i u nás za pecí.“ Přinejmenším v časové perspektivě se tedy spletl.Proč se ty zmíněné trable zrovna teď zdají být v nedohlednu přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Spokojme se tedy prozatím s tím, že přijít tak nebo onak musí, protože podmínky, z nichž se zrodí, už byly ustaveny. A listopad 1989 k tomu přispěl svým dílem.

Buržoazie východního bloku cítila nebezpečí, které by potencionálně mohlo vzejít z proletářského hnutí stojícího mimo její kontrolu, protože v SSSR, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii se v různé míře a intenzitě staly třídní boje realitou a dál komplikovaly řešení kritické situace. Proto se buržoazní síly v ČSSR snažily zavčasu proletáře dirigovat směrem ke svým vlastním zájmům. Jakkoliv však v Československu šlo spíše jen o onen letmo zahlédnutý – a spíš více tušený – přízrak proletářského boje, a ne o strašidlo komunismu. Proletariát vystupuje pod falešnými prapory panství kapitálu, tyto prapory sám vztyčoval a nesl k vítězství přesně tou aktivitou, která byla důsledkem dobové podoby třídního antagonismu a v níž se tedy velmi slabě a omezeně – přesně tak, jaká byla tato aktivita – projevovala tendence proletariátu ustavit se jako třída proti kapitálu zhmotňující se v praktické činnosti historického třídního hnutí. Nejen vládnoucí frakce, ale i Občanské fórum na tuto tendenci bezprostředně reagovaly, ale protože její přízrak se rozplýval sám, jejich reakce nebyly nijak dramatické. K uspokojení proletariátu tak stačilo pár demonstrací a ta směšná dvouhodinová stávka, stejně jako kooptace blekotavého Havla a spol., jejichž míra „radikality“ odpovídala náladám pracujících. Buržoazie to navíc měla o to snazší, že částečně navazovala na stejný „manévr“, který použila už v polovině 60. let a který se také nedočkal praktické kritiky ze strany proletariátu.
Takže proletariát v dané historické podobě svého protikladného vztahu s kapitálem nedošel k dostatečné míře rozchodu s kapitálem, k takové míře třídního boje, která by mohla vést k rozkolu s buržoazním programem a k ustavení bojující třídy. Proto sám reprodukoval program jedné jeho (reformní) frakce, proto dál pokračoval v každodenní reprodukci sociálního vztahu námezdní práce-kapitál.

S tím Havlem máš recht. Ale pozor Rammy, s všeobecnými odsudky! Abychom se vyjádřili ještě jasněji, jak Charta 77, tak Občanské fórum a další byly bez jakýchkoli pochyb organizace buržoazie, které dočasně sloužily k nastolení tehdejších zájmů kapitálu. Stejně dočasně také přitahovaly proletáře, kteří se v nich organizovali. Tento fakt však samozřejmě nedělá ze všech členů těchto a podobných organizací buržousty. Stejně jako jsou proletáři třeba v odborech, které jsou orgány buržoazie par excellence, byli i v Chartě a v OF. Mluvíme-li zde proto o buržoazii z Občanského fóra či o opoziční buržoazii, máme na mysli ty, kteří byli a jsou vládnoucí třídou na základě společenské funkce, kterou plnili v kontextu sociálního antagonismu, a nikoli ty, kteří byli aktivními příslušníky buržoazních organizací, ale z hlediska společenské funkce v rámci kapitalismu nebyli nic jiného než vykořisťovaní, proletáři.

Tak tak! A to ještě nic není - teď poslouchej: Právě tato aliance umožnila, že už v noci z 18. na 19. listopadu proběhlo první jednání zástupců opozice (iniciativa Most) s premiérem vlády, o den později již s vládou jednala delegace OF a 28. listopadu, teprve 11 dní po studentské demonstraci, staré Federální shromáždění jednomyslně zrušilo ústavní článek týkající se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti, o měsíc později kooptovalo nové poslance a nakonec jednohlasně zvolilo Václava Havla prezidentem.

Právě toto dočasné spojenectví jednotlivých reformních kapitalistických frakcí a sil, byť sama technokracie a její spojenci z disentu si toho nebyli zcela vědomi, stálo např. za projevem Václava Havla na demonstraci 23. listopadu, v němž prohlásil: „Občanské fórum (…) disponuje kvalifikovanými silami ze všech oblastí společenského života, schopnými vést svobodnou a věcnou diskusi o reálných cestách ke změnám politických a hospodářských poměrů v naší zemi.“ Ze stejného důvodu pak tentýž 5. prosince na zasedání akční skupiny Koordinačního centra Občanského fóra hovořil o nutnosti delegovat do vlády „jakousi naši takovou dobrou reprezentaci (…) čímž by se zajišťovala kontinuita moci“.

Tak tato „revoluce“ proběhla rychle a celkem bezbolestně, stalinisté byli u moci rychle nahrazeni demokraty, sympatie ke společensko-ekonomické „změně“ se najednou objevovaly i v nejvyšších patrech moci a vládnoucí frakce usilovně spolupracovala na svém vlastním odstranění. To vše svědčí o tom, jak velká byla potřeba kapitálu zbavit se staré a příliš sevřené skořápky „socialismu“ a jak moc kapitalistické síly spojenými silami a napříč opozicí i vládou usilovaly o to, aby tuto potřebu naplnily.

V možnosti změny, která se otevřela díky listopadovému hnutí, se jako nejlepší reprezentant společenského pohybu plodícího onu novou skupinu lidí s podnikatelskými ambicemi ukázal být prokapitalistický disent a ekonomové z Prognostického ústavu, společně reorganizovaní v Občanském fóru. Zdůrazňujeme, prokapitalistický disent! Nemluvíme tedy o všech disidentech jako takových ani o jejich organizacích jako celku, máme na mysli pouze ty, jejichž funkce v sociálním antagonismu byla v opozici se zájmy proletariátu, o těch, kteří jednali jako politická frakce buržoazie, aniž by k tomu měli všechny prostředky, které má tato třída zpravidla k dispozici, o těch, kteří byli s kapitálem svázáni programem a ambicemi, aniž by byli jeho správci. Prokapitalistickým disentem, tou politickou buržoazní frakcí v opozici, míníme ty, kteří se vehementně domáhali práva stát se součástí vládnoucí třídy, když konstituovali alternativu k vládnoucí straně, prohlašovali se za schopnější a odborně způsobilejší k vykonávání moci a aktivně se podíleli na rozvinutí programu reformy, která by jim umožnila přístup do exekutivy kapitálu. Jednotná fronta s technokraty aspirujícími na to stát se soukromými vlastníky, která se v listopadu 1989 ustavila, jim umožnila, aby tuto reformu dovedli do konce a sebe postavili na místo, které jim podle jejich názoru náleželo – k řídícímu panelu politiky a ekonomiky.A ačkoli jedni kladli důraz spíše na liberalizaci ekonomickou (ve snaze valorizovat nashromážděné hodnoty), zatímco druzí spíše na liberalizaci politickou (přesvědčení, že správu kapitálu je třeba vést demokraticky a s respektem k lidským právům), liberalizace obojího se přece jen ukázala být společným zájmem, protože obojí bylo nutně provázáno a politická revoluce toho byla nezbytným předpokladem.

Hovado.

Jsi bystrý! Asi první v těchto diskusích. /Koukni sem - http­://a­ka.a­narcho­komu­nismus­.org