„…Tahle společnost nám nabízí jen boj o holé přežití, kde nejsme nic víc než pracovní síla a spotřebitelé. Jen se to celé balí do krásných řečí o hodnotách slušného občana a potřebách vlasti a ekonomiky, do módních trendů a bezduchých životních stylů, které na nás dennodenně chrlí média, politici, vědci, celebrity… Jsou snad značkové hadry, nové mobily a plazmovky, auta na leasing a bydlení na hypotéku, páteční mejdany, televizní show a rodinné idylky v nákupních střediscích dostatečnou náhražkou za opravdu lidský život? Je to všechno, po čem skutečně toužíme a co reálně potřebujeme?….“
Všude na světě jsou nyní proletáři drceni všeobecným útokem na “kupní sílu”. Přesto ve světě stále převládá rezignace v podobě sociálně demokratického přijetí “menšího zla”: to nejhorší je a vždycky bude někde jinde, daleko, ve “třetím světě”, u “těch nejchudších”, “nej­vyko­řisťo­vaněj­ších”­...
Buržoazie tak stále může pohodlně udržovat boje naší třídy v izolaci a obnovovat svůj sociální smír beztrestným vražděním našich třídních bratrů bojujících za své nejzákladnější potřeby. A to vše za nutné podpory užitečných idiotů, těchto poslušných občanů, kteří chodí k volbám a doma třídí odpad, těchto mdlých diváků, kteří sedí před svými televizory a mezi vyhlašováním volebních či sportovních výsledků možná uroní slzu nad „násilím a hladem ve světě“.
Zemřít nebo bojovat, proletariát nemá žádnou jinou alternativu!

Ani takový hovado jako ty není schopno srozumitelně odpovědět, proč jedni mají právo vlastnit přírodní bohatství a jsou schopni ostatní tohoto práva zbavit. Je to natolik šílené, že jakákoli debata zde není na místě. Co se týká výrobních prostředků, vyrobených nebo vybudovaných statků, dokonce i takových, u nichž se jeví, že by jejich vlastníkem měl být člověk, jenž je bezprostředně vytvořil, ty ve skutečnosti všechny patří celé společnosti. Vše co je vybudované a vyrobené, je plodem nezměrného úsilí mnoha lidí všech předcházejících a nynějších generací, lidí fyzické i duševní práce, vědy a techniky. Kdo by dokázal změřit (a je-li to vůbec možné?) délku vlastní práce v každém z duševních nebo materiálních statků? Ani vynaložený čas, ani vložené úsilí, a to i kdyby je bylo možné změřit, nemohou sloužit jako měřítko. Jakým právem si někdo může dělat nárok na ten nebo onen výrobek jen na základě toho, že se podílel na jeho vytváření nebo ho vyměnil za podobný výrobek, jehož hodnota byla také stanovena jen podmínečně. Jakou vědecko-ekonomickou hodnotu může mít rozdělení statků na základě kolektivistického principu: „každému podle jeho práce a zásluh“?ení-li například absurdní tvrzení, že nějaké duševní statky, řekněme daná stať je výhradním plodem autora a musí výhradně patřit jemu, nebo, že za ní musí dostat odměnu, která by odpovídala množství jím vložené práce? Což pak snad on náleží jen sám sobě? Mohl by snad napsat takovou stať, kdyby ho společnost – v komplexním a ohromném množství obtížně měřitelných faktorů – nevytvořila, nezformovala a nezaopatřila v jeho vlastní existenci? Kým by člověk byl, dokonce i na poli myšlení, kdyby za ním, za námi všemi nestála nesmírná pokladnice kultury, vědomostí, úsilí, za jejíž vybudování bylo prolito tolik krve? Dokonce nezměříme ani společenskou práci vloženou do pera, kterým autor napsal stať, pera, bez něhož by nemohl na papíře vyjádřit své myšlenky.

Ve skutečnosti je samozřejmě pouze jeden komunismus – ten který je definován zásadou: „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“ Jiným ani být nemůže, nežli svobodným.
V čem tedy vlastně spočívá princip komunismu a jaké je jeho zdůvodnění? Komunistický princip je starý jako samotný svět. Ačkoli se formuluje jako princip teorie hospodářských vztahů, jedná se ve své podstatě spíše o morální, nežli ekonomický princip. Odrazil v sobě věčný a hluboký cit pro spravedlnost, který je v omezené formě představován také v křesťanství jako láska k bližnímu, jako milosrdenství k nemajetným a strádajícím. V etice je tento cit totožný s citem solidarity a v sociologii s právem na život. Každý člověk svého narození a bytí, jako produkt společnosti a její nedělitelná část, má právo užívat přírodní bohatství a společenské statky, uspokojovat své potřeby a zabezpečovat si podmínky pro svoji existenci. Nikdo a kvůli ničemu nemůže být zbaven tohoto práva. Ale žádné právo nevylučuje povinnosti, rozumí se takové, které může člověk splnit. Z toho vyplývá formulace, že každý má plné a nezrušitelné právo uspokojovat své potřeby v sociálním bohatství, ale protože takové statky jako přírodní bohatství a výsledky lidské práce nejsou nevyčerpatelné, každý zdravý práceschopný člověk, který dosáhnul určitého věku, má povinnost vůči společnosti se zúčastňovat práce na vybudování těchto společenských statků v souladu se svými silami a schopnostmi. Komunismus je bezesporu jakožto morální princip nedostižně výše nejen v porovnání s počátečním obdobím soukromého vlastnictví výrobních prostředků a statků, ale i v porovnání s kolektivismem, protože pouze při úplném uskutečnění principu komunismu může být dosaženo rovnosti, ke které směřují i kolektivisté. Jako princip rozdělování společenských statků a pods*** sociálně-ekonomických vztahů, je komunismus nejen nejspravedlivější, ale i jediný rozumný princip.