„Obohacujte se,“ vzkázal kulakům (Stalinem později zlikvidovaným) Lenin. Platí skutečně i o této době, že „padla i základní kategorie kapitalismu, tj. zisk“? Jestliže „socialismus“ východního bloku vytvořil ekonomiku spravující se podle „potřeb“, není vůbec nutné připomínat, že naprostou přednost měly vždy potřeby vládnoucí třídy. Ta se pochopitelně snažila dát poražené pracující třídě nějaké sociální jistoty. Vznikla tak velmi specifická varianta toho, co bylo na západě později známo jako „welfare state“ a do češtiny je to nejčastěji překládáno jako sociální stát. Tak jako v jiných případech sociálního státu se jednalo o kompromis – my se o vás jakž takž postaráme (dlužno dodat, že tento slib nebyl v některých případech dodržen) a vy se na oplátku nebudete bouřit. Tam, kde východní pracující třída na tento kompromis přistoupila, vykoupila to stejně jako ta západní rezignací na vlastní politickou aktivitu (která byla stejně brutálně potlačována). Nezaplatila ale jen „svobodou k,“ ale i „svobodou od“ - svobodou od velkoplošné státní cenzury, například. A tento kompromis byl dlouhodobě neudržitelný. Východní blok nefungoval ve vzduchoprázdnu, měl sto a jedno pouto s okolním kapitalistickým světem. A v kapitalismu nelze dlouhodobě a beztrestně snižovat zisk. Z porážky bolševismu a SSSR plyne poučení, že revoluce nemůže být převzetím národního státu – ale že musí jít napříč národními státy a proti nim. A že všechny možné „stranické revoluční předvoje“ nejsou přes všechna hezká slova a třeba i hezké subjektivní úmysly ničím jiným než alternativním státním managementem, který je v důsledku protirevoluční. Musí docházet a také dochází k mezinárodnímu propojování bojů a hnutí neprivilegovaných lidí. Revoluce, která by proběhla celosvětově, má mnohem větší šanci rozvíjet se bez vnějšího ohrožení, které by nahrávalo autoritářským ideologiím. Jinými slovy – jedním z vedlejších produktů současného vývoje kapitalismu je i velmi silná možnost skutečné revoluce!

To je pravda, ale musíme si zároveň uvědomit, že ekonomický stav společnosti vždy určoval politické moci mantinely, kolíkoval jí hřiště. Následkem toho byla „autonomie“ politických vládců skutečně jen velmi relativní. Nechci nad reálným socialismem moralizovat, je třeba jeho důsledná analýza. Hlavníí příčinou selhání revoluce bylo to, že nebyla světová a též autoritářské politické názory ruských bolševiků. Ti se domnívali, že mají právo likvidovat tendence k samosprávné demokracii už prakticky od počátků revoluce, rozpouštět „špatné“ sověty a potlačovat své politické odpůrce. Vnější intervence spíše než že by je nutila k represím, jim k nim dávala potřebnou legitimitu. Oba tyto dva zdroje selhání revoluce se pak vzájemně podporovaly – mezinárodní izolace pomáhala zvyšovat autoritářství režimu a autoritářství režimu pomáhalo zvyšovat izolaci. Ne od západních vlád a kapitalistů (s těmi se v případě potřeby dokázal vždy domluvit každý ze „sovětských“ mocipánů – a oni s nimi), ale od velké části západní literatury a kultury, od západního kritického myšlení atd. Ať už byla ruská revoluce čímkoli, rozhodně nebyla vítězstvím neprivilegovaných, „dělníků a rolníků“. Byla spíše jejich dvojnásobnou porážkou. Dvojnásobnou, protože nedošlo (a je otázka, zda mohlo dojít) k celosvětové revoluci, která by umožnila rozvoj skutečně socialistické společnosti bez rizik pocházejících od ostatních národních států – a proto, že zároveň došlo k etablování nové vládnoucí třídy. To ale nebyla postupná degenerace něčeho v podstatě pozitivního. Byla to takřka od samého počátku porážka neprivilegovaných – jejich vlastními silami na rozdíl od Západu, kde byly vážné revoluční pokusy v Itálii, Německu a Španělsku brutálně potlačeny různými frakcemi privilegovaných tříd nebo jimi podporovanými hnutími. To bylo zcela definitivně zpečetěno roku 1921 – likvidací nejen krondštadských povstalců a machnovců, ale také Dělnické opozice v samotné bolševické straně, a zahájením nové ekonomické politiky.