Posvátná kniha islámu. Co ovlivnilo vznik koránu a proč se na jeho výkladu muslimové neshodnou
Korán – posvátná kniha islámu je pro muslimy tím, čím je bible křesťanům či tóra židům. Pro ortodoxní muslimy se korán stal něčím víc. Stal se pro ně přímým slovem Alláha, které je od chvíle seslání věčné a trvalé a žádný člověk nemá právo ho zrušit nebo měnit. K muslimovi tak při čtení koránu přímo promlouvá samotný Alláh a přikazuje mu nebo zakazuje, co má či nemá konat.
Súry koránu
Korán je rozdělen do 114 kapitol (súr) a ty se ještě dělí na verše (ája). Mimo první kapitolu, zvanou al-Fátiha (Otevírající), jsou súry v koránu řazeny od nejdelších po nejkratší. Korán je napsán v arabském jazyce, který jediný je muslimy považován za autoritativní pravoplatný text. Jedná se o arabský dialekt kmene Kurajšovců s příměsí cizích a specifických termínů a slov, jenž se stal později normou pro vytvoření spisovné arabštiny.
Korán je stěžejním dílem připisovaným zakladateli islámu Mohamedovi, jenž ho nejprve diktoval svým věrným, a teprve po jeho smrti byl korán zapsán do podoby psané knihy. Dle muslimských historiků trvalo zvěstování jednotlivých částí koránu Mohamedovi 23 let – od roku 609 do roku 632 n. l. Mohamed tvrdil, že korán je slovem Alláhovým, které se mu zjevuje skrze anděla Gabriela.
Spory o autenticitu
Byť si někteří společníci Mohameda pořizovali jím zvěstované pasáže koránu zapsané na palmové listy, pergameny a podobně, sám Mohamed nikdy neautorizoval korán jako psanou knihu. Jsou naopak důkazy, že se jeho společníci na počátku rozcházeli v tom, co je součástí koránu a co jsou pouze Mohamedova slova, jež nejsou považována za Alláhovo zjevení. Ve sbírkách výroků Mohamedových druhů od abú Jaly je například uvedeno, že Mohamedův společník Abdulláh ibn Masúd nepovažoval kapitoly (súry) koránu 113 a 144 za součást koránu, ale spíše za ochranné formule pronesené Mohamedem.
Korán byl nejprve zapsán bez tzv. vokalizace, ale kvůli matení významu slov byla jeho psaná podoba později vokalizována. Korán byl kompletně písemně zaznamenán zhruba 19 let po Mohamedově smrti a jeho dnešní podobu schválila komise vytvořená třetím Mohamedovým nástupcem Uthmánem ibn Affánem. Pouze ší’itští muslimové odmítají autoritu této verze koránu a tvrdí, že z ní byly odstraněny pasáže týkající se nástupnictví Mohamedova zetě Alího. Podle ší’itů jimi očekávaný skrytý imám (potomek Alího) zná celou pravdivou verzi koránu a odhalí ji muslimům, až se objeví před koncem světa.
Zmatečné řazení
Dalším problémem u koránu je „živost“ obsahu. V koránu jsou mnohdy protichůdná tvrzení, vzniklá tím, že Mohamed něco nejprve povolil nebo toleroval a později to naopak zakázal. Jako příklad může sloužit verš 256 z kapitoly 2 (zvané Kráva), kde se popisuje, že nemá být donucování k náboženství, ale někteří muslimští teologové tvrdí, že tento verš byl později zrušen tzv. Veršem meče, jenž naopak vyzývá k násilí proti nemuslimům. Obdobným případem je vztah Mohameda k pití vína — nejprve v koránu opilost odsuzoval, ale toleroval pití vína, ovšem následně zakázal pití jakéhokoliv omamného nápoje.
Vzhledem k tomu, že jednotlivé verše nejsou řazeny do příslušných súr dle časové doby, kdy byly Mohamedovi zjeveny, prakticky dnes neexistuje ani mezi muslimy komplexní shoda na tom, které verše byly seslány dříve než jiné. Kvůli tomu je i výklad toho, co je povoleno nebo zakázáno, mnohdy mezi jednotlivými muslimy rozdílný. Za toto časové zmatení koránu může hlavně jeho redakce za výše zmiňovaného Uthmána ibn Affána, jež sestavila korán nikoli podle doby seslání jednotlivých veršů, ale podle délky jednotlivých súr. Dochází tak k tomu, že jsou v jednotlivých kapitolách „namíchány“ verše, jež spolu vůbec nesouvisejí ani obsahem, ani dobou vyhlášení prostřednictvím Mohameda.
Alternativy ve výkladu koránu
Na počátku islámu nepanoval jednotný konsensus v chápání koránu. Mezi prvními generacemi muslimů existovala velká názorová pluralita v jeho výkladu. Na krátký čas se dokonce oficiálním názorem tehdy ještě jednotného islámského společenství stal názor myšlenkového směru Mu’tazila, pohlížejícího na korán podobně jako křesťané a židé na bibli. Hlavní myšlenku představovalo popření autority koránu jako věčného slova Alláhova platného pro všechny doby.
Korán byl spíše chápán v kontextu historického vývoje Mohamedova života a kladl se silný důraz na výklad v kontextu místa a času. Na prosazení tohoto názoru zavedli mu’tazilci i inkvizici (Mihna), pronásledující zastánce opačného názoru. Ovšem po změně vládců v tehdy panující dynastií Abbásovců došlo i ke změně vládnoucí dogmatiky a názor mu’tazilců byl označen za herezi. Naopak vyhlásili, že korán je nestvořené slovo Alláha, příkazy a zákazy v něm obsažené jsou tak platné na věčné časy a jakákoliv jejich změna či odmítnutí jsou u muslimů považovány za odpadnutí od islámu.
Vliv mytologie a sekt
Mnohé z názorů obsažené v koránu mají původ u Arabů, ale jsou v něm vysledovatelné i vlivy íránské mytologie a různých židovských či křesťanských sekt. Jedná se například o rituální předpisy ke stravování, popření ukřižování Ježíše či názor na zfalšování bible židy.
V češtině máme dnes dostupné čtyři překlady koránu. Nejstarším je překlad od katolického duchovního Ignáce Veselého, druhým je překlad od lingvisty A. R. Nykla, třetím je překlad orientalisty Ivana Hrbka. Čtvrtým je překlad islámského hnutí Ahmadíja, jenž je ovšem považován za dosti nepřesný.
