10 nejlepších filmů roku 2018 a další tipy: Na vrchol se derou snímky, které v kině neuvidíte
Píše se to těžce, ale zážitky se přesouvají do obýváků. Stačí se rozpomenout, jaká podívaná s námi za poslední rok otřásla nejvíc: Ostré předměty? Na mušce? Patrick Melrose? Televizní, respektive streamovací společnosti “kradou” kinům hvězdy, autory i témata a televizní formáty už dávno přestaly být synonymem pro bezduchý relax. Ostatně i Dukla 61, nejvýraznější tuzemský filmový počin roku 2018, vznikl jako televizní projekt, a přitom svou kvalitou dává na frak všem a priori cinefilským.
Dlouho jsme to brali za vítané zpestření a obohacení, leč stinnou stránkou nového trendu je, že to nejlepší se k divákovi často nedostane v zasloužené formě - viz patrně nejlepší film roku (a strop našeho žebříčku), Cuarónova Roma produkovaná čím dál ambicióznějším Netflixem. Ten odmítá svůj vizuální opus pustit na plátna kin, kam přitom patří zdaleka nejpádněji. Ano, jak napovídá i náš žebříček, zatím do tmy kinosálů máme pořád na co chodit, ale kdo ví, co tu budeme psát za rok.
1. Roma
O co jde: Nikoli ojedinělý příklad kontroverzního distribučního modelu, kdy streamovací společnost zaplatila mistra, aby natočil svůj opus pro ni, a teď jej paradoxně nechce uvést na plátně. Poslední zprávy sice hovoří o tom, že Romu, vítězný film benátského festivalu, pustí Netflix v omezeném režimu i do kin (pravda, hlavně kvůli tomu, aby se mohl ucházet o Oscara), většina z nás se však k němu stejně nikdy nedostane. Můžeme se proto zatím spíš jen dohadovat, nakolik oprávněně a proč kritici právě Romu titulují filmem roku. Každopádně když magazín Time napíše, že je to Cuaronův “doposud nejkrásnější a nejdojemnější film”, už to něco znamená.
Co čekat: Formálně je Roma jakousi roční kronikou středostavovské rodiny žijící v Mexico City, především však má jít o poklonu všem ženám světa s režisérovou matkou v čele.
Proč se divat: Protože Cuarón. Cokoli tenhle mexický čaroděj natočí, stojí za to. Tečka.
2. První člověk
O co jde: Chazellův První člověk je stejně opojně výlučný, nekompromisní a jiný jako jeho oscaroví předchůdci Whiplash a La La Land. Je to film o vesmíru, v němž jde o vesmír paradoxně až na posledním místě. Fyzicky syrový dokument, výsostně intimní portrét a báseň o životě a smrti, z jejíž krásy se chce člověku až plakat - pokud se mu zrovna nesvírá žaludek ze stísněných prostor rakety… Uhrančivě minimalistický výkon Ryana Goslinga coby muže, jenž dokáže být stejně nepřístupný jako dobývaný Měsíc, a přesto poutá všechnu naši pozornost, má navíc všechny atributy oscarové události.
Co čekat: Stočtyřicetiminutový snímek, jenž si na divácky atraktivní let Apolla 11 nechává až poslední půlhodinu, a přesto v něm nenajdete hluché místo.
Proč se divat: Chazella-režiséra známe pouhé čtyři roky, ale už jsme si od něj zvykli očekávat “revoluci”: každým ze svých dvou dosavadních snímků dokázal posunout žánr nebo rovnou celou kinematografii. I příběhem Neila Armstronga přepisuje dějiny: převratný je minimálně způsob, jakým zobrazuje vesmír, a to, jak dokáže být současně fyzický i poetický.
3. Mission: Impossible – Fallout
O co jde: Dvaadvacet let trvalo, než mohl agent Ethan Hunt, respektive divák s uspokojením říct: mise splněna. Až v šestém pokračování Mission: Impossible totiž našel svou tvář. Fallout, jak zní podtitul šesté Mise, by se mohl z fleku vyučovat jako příklad žánru. Akce vynalézavá v jednotlivostech a umně gradovaná v celku, vnitřní dynamika a tempo, které nedovolí vydechnout, nadhled a vtip smiřující se stereotypy typu honba za zloduchem s plutoniem v kapse a v neposlední řadě staré dobré řemeslo, pro nějž jsou lokace, kamera a střih pořád ještě základ.
Co čekat: V případě Cruisových misí je vlastě dost jedno, co dostal za úkol a proč tentokrát nasazuje krk. Mnohem podstatnější je, že ten krk je pořád jeho vlastní (ani v šestapadesáti se Cruise nenechává zastupovat kaskadérem) a že se na to skvěle dívá. Takže shrnutí spíš jen pro formu: tři jaderné hlavice, tři ženy, Paříž, Londýn, Kašmír a jedna velmi osobní záležitost.
Proč se divat: Odpovězme otázkou: proč tak dobře funguje úvodní scéna ze záchodků pařížské diskotéky, když se v ní neděje nic “většího”, než že se pár chlapů mydlí trubkou od sifonu? Protože v tom jsou svaly, pot a pocit, že nás nikdo nepodvádí. Což by šlo říct o celé misi číslo šest - v éře marvelovských “digihrdinů” k nezaplacení.
4. Psí ostrov
O co jde: Wes Anderson je geniální. Už dlouho jsem to měla na jazyku, ale svazovala mi ho ostražitost pragmatika, jenž si rád nechává rezervu pro takzvané “ještě lepší zážitky”. Psí ostrov, Andersonův letošní delikátní příspěvek, ovšem žádný prostor pro rezervu nenechává. Humanisté v něm odhalí vzkaz Trumpovi a jeho likvidační imigrační politice, filozofové metaforu lidství zahnaného do kouta, ekologové výzvu k “zelenému” myšlení a dětské, romantické nebo prostě nezáludné duše obyčejný, ale věčný příběh lásky mezi člověkem a zvířetem. Hlavním trumfem Andersonovy novinky je pak její obrazová virtuozita: kvalita, jež filmům Wese Andersona nikdy nechyběla, ale v tom posledním se blíží takřka nadpozemské perfekci. Psí ostrov stojí na klasických loutkách, snímaných ovšem s citem pro detail a vynalézavostí, jakou nepamatujeme ani u věčného hračičky Andersona - a to už je co říct!
Co čekat: Retrofuturistická” bajka o tom, kterak člověk/Japonec vyhnal svého nejvěrnějšího přítele psa na odpudivý ostrov plný odpadků, protože se bál nákazy (protože se mu to prostě hodilo), má přesně tolik interpretací a vrstev, kolik si jich sami dopřejete.
Proč se dívat: Zapomenete, že sledujete pouze umělý svět s figurkami aneb pádná odpověď na otázku, zda a jak mohou loutky přežít digitální věk.
5. Utøya, 22. července
O co jde: Byla to největší tragédie v poválečných norských dějinách, takové skandinávské “11. září” - s tím rozdílem, že se odehrálo 22. července. A že oběťmi byly v podstatě děti. Když se ji Erik Poppe rozhodl přenést na filmové plátno, dělal vše pro to, aby nemohl být nařčen ze senzacechtivosti. Kontaktoval příbuzné obětí i přeživší. Natáčel v utajení. Odmítl jakoukoli kampaň, k filmu neexistovala ani obligátní upoutávka. Prvními diváky byli poškození a do poslední chvíle počítal i s variantou, že film nikdo další neuvidí, pokud by v něm “něco bylo špatně”. Přesto se na něj po premiéře sesypala kritika. Ovací však bylo víc - a oprávněně. Fakt, že peklo na ostrově plném bezstarostných dětí sledujeme v reálném čase, bez hudby a střihu umožňujícího nádech vyvolává téměř paralyzující pocit, že to, co vidíme, se děje i nám. Pieta nad všechny pomníky světa.
Co čekat: 72 minut čiré hrůzy „zpestřované“ pocity údivu, že pomoc nepřicházela tak neuvěřitelně dlouho.
Proč se dívat: I největší cynici zůstávali po projekci v kině tiše sedět a snažili se pochopit, čeho se právě (dobrovolně!) stali svědky. Snímek natočený na jeden kontinuální záběr navíc dokazuje, jak účelným nástrojem může být forma, podaří-li se ji prolnout s obsahem.
6. Ready Player One
O co jde: Na jednu stranu se v ničem neliší od jiných, dnes tolik rozšířených pohádek pro teenagery. Nechybí digitálně “vytuněný” virtuální svět a bezútěšná dystopická budoucnost, zlé korporace, parta uvědomělých dorostenců, ba ani klišé typu “u počítačů zapomínáme, jak krásný může být svět venku.” Novinka legendy mainstreamové kinematografie Stevena Spielberga má ovšem ještě jeden rozměr - naštěstí pro diváka dominující. Umí být totiž také nakažlivě radostná a hravá, podnětná, protože plná odkazů, vzkazů a poct, nenásilně humorná (ó, ano!). A po techn(olog)ické stránce když ne převratná, tak rozhodně adekvátní obsahu a požadavkům doby.
Co čekat: Rok 2045. Kamera plavně protančí kolem oken nevzhledného futuristického slumu, za nimiž zbídačené existence s VR brýlemi žijí své krásné virtuální sny, a aniž stihneme zaznamenat, jak vlastně, ocitneme se v OASIS, barevném digitálním světě, jenž hojí rány z toho reálného a je zosobněním nekonečných možností.
Proč se dívat: Co záběr, to odkaz na nějakou videohru, píseň, knihu, filmový hit: odhalovat takzvaná “easter eggs” je skvělá zábava. I kdyby nakonec nic jiného, scéna rekonstruující Kubrickovo Osvícení je dostatečný důvod pro to, abychom cesty do kina nelitovali. Kromě toho má Spielberg stále neuvěřitelnou schopnost vyhmátnout něco, co zvoní humorem a voní člověčinou.
7. Zrodila se hvězda
O co jde: Čtvrtá variace téhož, respektive třetí pokus o remake. Scénář a režie herec, navíc coby autor debutující. A hlavní role jedna z nejkontroverznějších popových hvězd, tedy rozhodně ne obyčejná dívka z lidu (jak si vymiňuje příběh). Zrodila se hvězda, film od Bradlyeho Coopera (s Bradleyem Cooperem) a Lady Gaga, měl všechny předpoklady skončit jako zapomenutelná lovestory s otřepaným pygmalionským motivem. A přece se z něj stal hit s příslibem oscarové senzace. Nutno říct, že z velké míry za to vděčí právě Stefanii Joanne Angelině Germanottové neboli Lady Gaga: jedna (překvapivá) hvězda se tu doopravdy zrodila - herecká.
Co čekat: Příběh o pádu jedné a s ním souvisejícím vzestupu druhé hvězdy zpracovávají hned čtyři různé adaptace, z nichž nejstarší pochází už z roku 1937. V paměti současného publika nejvíc utkvěla ta z roku 1976 s Barbrou Streisandovu a Krisem Kristoffersonem, k níž Cooperova verze v několika místech odkazuje.
Proč se dívat: Čtvrté “Zrození hvězdy” je na hony vzdálené dokonalosti a obzvláště v druhé polovině doplácí na Cooperovu dramaturgickou nezkušenost. Všechny nedostatky ovšem spolehlivě spláchne jeho energie, zvláštní druh radostné bezelstnosti, která i z toho největšího cynika vyloudí přitroublý úsměv. Když se ústřední dvojice sejde k prvnímu společnému vystoupení před narvaným stadionem, on okouzlen jejím talentem, ona zaskočená silou okamžiku, srazí nás na kolena cunami emocí a přejeme si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
10 nejočekávanějších filmů roku 2019. Co příští rok přinesou plátna kin? >>>
8. Tísňové volání a Profil
O co jde: Nemůže být náhoda, že hned dva z nejvýraznějších titulů uplynulé sezóny spojuje příběh odvyprávěný z uzavřené místnosti. Tísňové volání, norský debut (!) Dána Gustava Möllera, vůbec neukáže jeho aktéry, Profil Timura Bekmambetova zase veškerý děj odbaví jen na monitoru počítače hlavní hrdinky. Že jste se vy ani ona/oni nepohnuli z místa, ohromeně zaznamenáte až na konci. Jestli je tohle budoucnost filmu, můžeme se začít těšit.
Co čekat: V prvním snímku operátor call centra, dřív policista zvyklý jednat, musí zachraňovat unesenou ženu jen za pomoci telefonu (a pak s divákem konsternovaně čekat, až mu někdo oznámí výsledek). Ve druhém se investigativní novinářka v zájmu atraktivní reportáže propojí s náborářem z ISIS a veškeré napětí „vyrábí“ jen tím, jak čím dál neopatrněji přepíná mezi svou falešnou a skutečnou internetovou identitou. Obojí vede k nervy drásajícímu dramatu.
Proč se dívat: Režiséři se často obhajují, že dobrý film žádá adekvátní finanční prostředky, leč Tísňová linka i Profil ukazují, že to může jít i bez nich. Jeden herec, jedna telefonní linka, respektive jeden notebook - víc k vyprávění netřeba. Kombinace neviděného a sděleného vybudí divákovu fantazii na maximum, takže ten nejlepší thriller vlastně natáčíme s sebou.
9. Annihilation
O co jde: Původně jsme měli novou sci-fi autora Ex-Machiny Alexe Garlanda vidět v kinech, nicméně v Evropě je nakonec dostupná jen přes streamovací službu společnosti Netflix (úkaz, na nějž si v éře digitální distribuce zřejmě budeme muset zvyknout). Je to škoda, protože plátno účinek Garlandovy osobité postapokalyptické vize buducnosti násobí - minimálně práci se světlem a barvami musí být radost hltat ve velkém. Annihiliation, pravda, chybí jistota a nekompromisnost Ex-Machiny (zahraniční publikum se už na to konto stihlo rozdělit na dva nesmiřitelné tábory), i ona však překračuje žánr ve prospěch nadčasové metafory a na poli sci-fi letos jednoznačně ční.
Co čekat: Jádrem všeho je Shimmer - mimozemské jsoucno, jehož název by šlo přeložit jako “mihotání”. Mihotání způsobuje nejen rozptyl slunečního světla, ale například i DNA - rozebere a pak znovu složí vše, co mu přeběhne přes cestu. A právě Shimmer si vezme do parády tým vědkyň…
Proč se dívat: Kromě toho, že chytrých sci-fi není nikdy dost (a také není nikdy dost oduševnělého herectví Natalie Portmanové), každé zhlédnutí filmu, jejž studio předalo streamovací společnosti z obavy, že nebude dost divácký, posílá výmluvný vzkaz producentům s mozkem hokynáře.
10. BlacKkKlansman
O co jde: Nebýt potřeby kázat, náležel by nový film rebela Spika Lee na samou špici letošní produkce. Na festivalu v Cannes jej (náročné) publikum odměnilo nekončícím potleskem, dostal tam Velkou cenu poroty a mluví se o něm jako o (vpravdě) černém koni oscarové soutěže. Leemu se totiž poprvé podařilo s rasovým tématem. jež jinak varioval ve všech dosavadních snímcích, oslovit i nečernošské publikum aneb, jak napsali američtí kritici, natočit "černošský film pro bělochy". Co víc, dokázal pro ten účel využít formát komedie, což téma činí ještě přístupnějším.
Co čekat: Velmi neuvěřitelný příběh prvního černošského policisty lokálního sboru, který infiltroval do samého nitra Kukluxklanu, má kupodivu základ v realitě. Což je na něm mimochodem asi to vůbec nejlepší.
Proč se dívat: Spike Lee našel po letech formu, což znamená, že zase baví a zneklidňuje zároveň. Absurdita zápletky budí úsměv, ale postupně se o hrdiny začneme bát. A tak to má u dobrých filmů být.
Do žebříčku mohou zasáhnout filmy, které teprve budou mít premiéru:
Widows (česká premiéra 29.11)
Režie Steve McQueen (12 let v řetězech), scénář Gillian Flynn, autorka geniální Zmizelé a ještě geniálnějších Ostrých předmětů, v hlavních rolích Viola Davis, Elizabeth Debicki and Michelle Rodriguez. Aneb kombinace, která nemůže nefungovat.
Creed II (česká premiéra 22.11.)
Michael B. Jordan se vrací jako Adonis Creed v sequelu, jenž oživil legendu jménem Rocky. Mohli bychom tu říkat něco o řece, do níž nelze vstoupit dvakrát, ale to by nesmělo jít o jednu z nejúspěšnějších franšíz vůbec.
Smrtelné stroje (česká premiéra 6.12.)
Vrací se starý dobrý Peter Jackson. Je ještě třeba něco dodávat?
Favoritka (česká premiéra 24.1.)
Yorgos Lanthimos (Humr, Zabití posvátného jelena) zatím okouzloval hlavně festivalové publikum, ale o jeho historickém exkurzu do britských dějin se už nyní proslýchá, že je to Řekův divácky nejvstřícnější kousek.
Už jste všechno viděli? Podívejte se do galerie na další tipy na filmy, které u nás měly premiéru v roce 2018!
