„Nechte mě bejt, když si hraju s bagrem!“ Co si myslí o výchově dětí samy děti?
„Čím je tvoje matka?“ ptám se. „Nevim. Ale asi bachařka, teda aspoň se tak ke mně chová,“ odpovídá mi čtrnáctiletá Gerta v rádiu a v tu chvíli, jako bych ji viděla, je pasovaná do role mluvčí světového hnutí puberťáků.
Ve čtvrtečním čísle Reflexu přinášíme téma „Neviňátka na zabití“. Je o tom, jak moc se snažíme naše děti vychovávat, jak moc nám to nejde, a také o tom, že to, celkově vzato, vlastně ani není možné. Že nám ve skutečnosti zbývá jen doufat, že něco z toho, co jim v dobré víře vštěpujeme, třeba i poučeni různými příručkami, jednou použijí. V době četných coming outů rozličných skupin obyvatelstva tedy přicházíme s upřímně míněným coming outem rodičů.
Při té příležitosti jsme se rozhodli otevřít web Reflexu dětem. Dát jim slovo a vyzvat je, aby nám odpověděly na následující tři otázky:
1. Co je na rodičích nejlepší?
2. Co je na rodičích nejhorší?
3. Jak se mají vychovávat děti?
Odpovědí se nám dostalo kupříkladu následujících:
1. Na rodičích je nejlepší, když dostanu bagr.
2. Na rodičích je nejhorší, když nedostanu bagr.
3. Jak se mají děti vychovávat? Nechat mě bejt, když si hraju s bagrem.
To vzkázal přes svého tatínka tři a půl roku starý Ondřej a přesně vystihl podstatu ostatních odpovědí.
Sofistikovanější odpovědi s odstupem let pak znějí například tak jako ty Tereziny (19 let):
1. Už jako malá jsem si o svých rodičích myslela, že jsou trochu zvláštní. Máma mi už od pěti let říkala, že se musím dobře vdát, táta mě ve stejné době naučil hrát mariáš. Volený i licitovaný. Byla jsem malá a vzpurná, všechno se mi nelíbilo a měla jsem pocit, že mám ty nejnemožnější rodiče na světě. Proč bych měla chtít manžela, vždyť by mi jen překážel v kuchyni stejně jako tou dobou táta mámě? A k čemu mi bude mariáš, když peněženka je přece mnohem příjemnější lehká a akorát do kabelky, když je prázdná, a ne plná peněz z hazardních her? Vždycky jsem si myslela, že tohle je na mých rodičích nejhorší. Že mě vychovali k obrazu svému jen z nějakých zištných důvodů, které jsem tenkrát ještě nechápala. A teď už je chápu. Mariáš je výborný prostředek na snižování mužského ega a ješitnosti a manželství je (z mého úhlu pohledu asi spíše bude) přinejmenším nutná životní zkušenost. Takže to slovo „nejhorší“ ve spojení s rodiči mi zmizelo ze slovníku už tak dávno, jak je stará tahle vzpomínka ...
2. Rodiče jsou vlastně velmi podobní politikům. Jsou tady pořád, těžko se dají vyměnit, a když s nimi nejste spokojeni, nic s tím neuděláte. Nejlepší je, že jsou a žijí (více či méně) pro své drahocenné ratolesti.
3. Tak tohle opravdu netuším. Každý rodič má své osvědčené metody, které samozřejmě nefungují, ale rodič je pochopitelně přesvědčen o své pravdě. Co naplat, takhle to přece chodí. Jsem tvrdohlavá a vím, jak reaguju, když se mi někdo snaží vnutit své dokonalé a zaručeně účinné metody čehokoli ... A proto bych se neodvážila z pozice vzpurné a svéhlavé dcery svým (a nejspíš asi žádným, až na extrémní výjimky) rodičům radit, jak své ratolesti vychovávat.
A zajímavě se na věc dívá také sedmnáctiletý Sebastian:
1. Nejhorší na mých rodičích je to, že věří, že když bydlím u nich doma, mají nade mnou veškerá práva. Na výběr jsem neměl: v tom domě musím bydlet, a nastavená pravidla byla vždy bezpodmínečně daná. Limituje to tak moje plány, aktivity a časový rozvrh.
2. Nejlepší na mých rodičích je to, že mě vždy učili být samostatný. Kapesné jsem nikdy nedostal: peníze jsem si musel vydělat. Pokud jsem chtěl někam v létě, musel jsem si sám zaplatit zájezd. Ale je to dobře: naučili mě tak šetřit a zvládat své peníze. V tomhle mě rodiče nejlíp vychovali - a jsem jim za to vděčný.
3. Myslím si, že každý rodič vychová své dítě jinak. Nejde říct jen tak - jo, tohle dítě vychovám tak a tak, aby vypadalo a chovalo se tak a tak... to nejde, protože když dítě začne růst, jeho osobnost se sama vytvaruje a ono přijde častokrát do konfliktu s rodinou. Svoje dítě bych rád vychoval tak, aby vědělo, že svět na ně čeká, a že limit je tak vysoko jak samo bude chtít. Až bude starší, představím mu pravý svět: drogy, alkohol, nebezpečí - a pak jak přežít sám ve velkym světě.
Následující příspěvky našich dětí k naší debatě jsme nasbírali prostřednictvím facebookového profilu časopisu Reflex.
Tadeáš, 8 let:
1. … že jsou hodný, nebo že se staraj’?
2. … tak to fakt nevim.
3. … když jsou na ně rodiče hodný a slušný, pak jsou ty děti taky hodný a slušný ... a taky pěkný.
Lucie Kolářová:
1. Že mi dobře poradí, když balancuju na hraně, protože tu jsou vždycky pro mě, a přestože je jejich povinností moralizovat, vidim v jejich očích, že rada vychází z vlastní zkušenosti. A hlavně: když už nemůžeš, jedinej, kdo ti pomůže, budou vždycky jen a jen tvoji rodiče.
2. Že svým dětem někdy nechtějí rozumět, přestože kdysi byli mladí přesně tak jako my. Zkoušeli kouřit, pili s kamarády, museli si vymýšlet výmluvy, když chtěli jít spát ke svý holce/svýmu klukovi, a především v tomhle věku ještě měli právo být naivní a hloupí přesně tak, jako ho mám teď já. Kdo by chtěl být „předčasně zmoudřelým soudruhem“?
3. Živě si vzpomínám na chvíle, kdy jsem si tvrdohlavě a vcelku dětinsky řekla: „Tak přesně takhle svoje děti vychovávat nebudu.“ Ale ono je to s náma strašně těžký, viďte ...?
Pepa F. Ulrich:
1. Vždycky člověka podrží.
2. Anaopak z něj dokáží udělat největšího hlupáka.
3. Nech brouka žít.
Kristýna, čtyři roky:
1. Když mi dají najíst.
2. Když mi nedají najíst.
3. Nemají se trápit hlady.
Kluk (6) a Holka (8) Čepkovi:
1. Že mě mají rádi (oba).
2. Že nám zakazují jídla, kolik chceme (ona), když křičí (on)
3. Jak to mám vědět? (Ona), to fakt nevím (on).
Děkujeme za spolupráci, milé děti!
Článek o neviňátkách na zabití najdete ve čtvrtečním Reflexu.
