Mečiarův soudce a bývalý komunista Štefan Harabin: „Slovenský“ Zeman je černým koněm prezidentských voleb
Z pozice třetího vzadu se stále ještě může do druhého kola slovenských prezidentských voleb probojovat nezávislý kandidát Štefan Harabin, který sám sebe označuje za „národního kandidáta“. Slovenské sázkové kanceláře dokonce v posledních dnech upozorňují, že sázející začínají Harabinovi v tomto smyslu hodně věřit.
Soudce Nejvyššího soudu Slovenské republiky má za sebou velmi barvitou kariéru, o níž by ještě nedávno málokdo předpokládal, že může skončit prezidentskou kandidaturou. Rodák z menší obce nedaleko Kežmarku pod Tatrami se celý profesní život věnuje právu, ale jeho životopis má daleko k nudnému popisu jednotlivých soudních případů.
Exkomunista
Harabin po studiu práv nastoupil v roce 1980 do tehdejšího soudního systému komunistického Československa. Do komunistické strany sám vstoupil, a dokonce byl jejím funkcionářem na okresním soudu v Popradě. Tam také rozhodoval případ, v němž odsoudil kněze Bystríka Janíka za údajný podvod, ale mnozí jsou dodnes přesvědčeni, že jen vyšel vstříc komunistické tajné policii, která případ na tohoto kněze narafičila.
Přes toto podezření Harabin po pádu komunismu v soudní hierarchii stoupal a už v roce 1991 byl vybrán za soudce Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Na vrchol své soudcovské kariéry se ale dostal na sklonku Mečiarovy éry, kdy se stal dokonce předsedou Nejvyššího soudu. Propojení s Mečiarem a jeho obdobím tím ovšem pro Harabina neskončilo. Když Mečiarova strana HZDS vstoupila už notně oslabená v roce 2006 do první vlády Roberta Fica, byl Harabin jako nestraník, ale nominant právě HZDS jmenován ministrem spravedlnosti. Po svém nástupu vyměnil řadu předsedů krajských i okresních soudů, a to zejména těch, kteří chtěli soudnictví reformovat a modernizovat. Jako ministr zejména bojoval proti institucím dříve vytvořeným pro boj s korupcí – Speciální soud a Úřad speciální prokuratury.
Mečiárův vládce justice
Když se první Ficova vláda chýlila ke konci, Harabin si opět „zařídil“ zvolení do čela nejvyšší slovenské soudní instance, kde vydržel do roku 2014. Tehdy nebyl ve funkci předsedy Nejvyššího soudu potvrzen, a přestože zůstal jeho řadovým soudcem, traduje se, že právě v tomto období se rozhodl jít do politiky, protože se chtěl pomstít tehdejšímu premiéru Robertu Ficovi, který podle něj mohl za to, že Harabin přestal být po dlouhých letech neomezeným vládcem slovenského soudnictví.
Harabin o sobě říká, že je „víc než národovec“ a považuje se také za slavjanofila, který má rád Dostojevského a obzvlášť jeho dílo Zločin a trest. Mnozí si ale na Slovensku myslí, že právě princip zločinu a trestu Harabin během své soudcovské kariéry vždy nectil. Legendárním se u našich východních sousedů stal přepis údajného telefonního rozhovoru mezi soudcem Harabinem a jedním z šéfů albánské mafie na Slovensku Bakim Sadikim.
Harabin dodnes sice mluví o „vyrobeném“ materiálu, ale z hovoru vyplývá, že vztah mezi soudcem Nejvyššího soudu a mafiánským bossem byl vskutku kamarádský. V době aféry s odposlechem se projevila také záliba dlouholetého šéfa slovenské justice ve vulgárních výrazech. Kamery ho například zachytily, jak jednomu z poslanců v parlamentu mimo jednání říká „Půjdeš do basy, ty hajzle!“.
Kandidát alternativních médií
Určitou paralelu s českým prezidentem Miloš Zemanem kromě ostřejších výrazů posiluje to, že Harabin nyní křižuje Slovensko ve volebním autobuse „Harabiňáku,“ který kopíruje u nás legendární Zemák. Harabiňák má ale fialovou barvu, což odpovídá odstínu slovenských soudcovských talárů, a samotný kandidát v tom vidí i barvu křesťanství.
Harabin je pravoslavného vyznání, ale v kampani sází podruhé ženatý soudce na konzervativní část slovenského kléru. Stojí za ním skoro všechna alternativní, proruská média, která ho s oblibou vykreslují jako jediného slovenského a křesťanského kandidáta bojujícího s konkurenty, za nimiž stojí zahraniční síly a kteří prosazují bezbřehý liberalismus odporující slovenským tradicím.
Rusko do NATO
Celoživotní příslušník establishmentu Harabin se stylizuje do pozice protestního kandidáta, který brání rodinu, tradice a právní stát. Zvlášť to poslední by mu neměl nikdo věřit, ale Harabin si své publikum zjevně našel. Sází na to, že utrhne ve finiši dost voličů Smeru, kteří nemusí být spokojení se svým příliš evropským kandidátem Šefčovičem. Pomáhá si ostrou rétorikou o zkaženém Západě a negativním vlivu USA, sorosovských médií a všech zaprodanců. Chce zůstat v NATO, ale pozvat do něj Rusko, o němž sám mluví jen v pozitivním duchu. Odmítá jednoznačně odsoudit válečný Slovenský štát. Plánuje zestátnit veřejnoprávní média a tají výši svého majetku.
Některá česká média mluví o slovenském Trumpovi, ale Harabin je spíše typickým postkomunistickým nacionalistou, který kombinuje národní hodnoty s adorací bývalého komunistického režimu a ve slovenském případě se veze i na vlně nostalgie po válečném fašistickém státě. Je reinkarnací či spíše pohrobkem Vladimíra Mečiara, trochu ale také retro verzí příliš prozápadního Roberta Fica a „light“ podobou slovenského krajněpravicového lídra Mariana Kotleby.
Shoda okolností mu ale stále může pomoci do druhého kola, kde by v souboji s levicovou liberálkou Čaputovou nemusel být úplně bez šance. Harabin totiž představuje kandidáta, jehož podporu předvolební průzkumy často podceňují. Každopádně ho i třeba jen desetiprocentní zisk předurčí k založení nové politické strany – jakéhosi HZDS 2.0 – a další roli na slovenské politické scéně.
