10 hlavních důvodů, proč obdivovat Churchilla, a čím může inspirovat budoucího českého prezidenta
Do kin právě přichází válečné drama režiséra Joea Wrighta Nejtemnější hodina, natočené podle scénáře Anthonyho McCartena a věnované jednomu z největších politiků minulého století, Winstonu Churchillovi, kterého ztělesnil Gary Oldman, a to tak přesvědčivě, že si za svůj výkon odnesl Zlatý glóbus. Českou premiéru má film ve čtvrtek 11. ledna.
Film Nejtemnější hodina, sice zachycuje pouze krátkou, zato však nejslavnější epizodu z Churchillova dlouhého (dožil se více než devadesáti let), bouřlivého a plodného života – počátek druhé světové války, kdy Spojené království prožívalo nejnebezpečnější období svých moderních dějin. V souvislosti s prezidentskými volbami v České republice se přímo vnucuje otázka, čím by tento vynikající státník mohl inspirovat naši budoucí hlavu státu. Pokusme se najít alespoň deset hlavních důvodů.
1. Osobní statečnost
Tělem i duší byl oddán velikosti Britského impéria, jeho slávě a rozšiřování. Jako mladík se zúčastnil tažení proti mahdistům v Súdánu, poté búrské války, během níž padl do zajetí, z něhož uprchl. Za první světové války se nerozpakoval okusit na vlastní kůži, jak to vypadá na frontě, a v letech 1915 až 1917 sloužil v důstojnické hodnosti ve Francii a v Belgii.
2. Politická předvídavost
Ve třicátých letech na sebe upozornil coby nemilosrdný, a jak se ukázalo, předvídavý kritik zhoubné politiky appeasementu (usmiřování), praktikované Baldwinovou a Chamberlainovou vládou vůči nacistickému Německu. Domáhal se energických opatření na posílení vojenského potenciálu Británie. Ostře odsoudil mnichovský diktát.
3. Vůdčí osobnost s přirozenou autoritou
Po vypuknutí druhé světové války byl opět jmenován prvním lordem admirality. Jeho hvězdná hodina však nastala 10. května 1940, v den německého útoku na západní frontě, kdy Chamberlain odstoupil a Churchill se stal ministerským předsedou koaliční vlády konzervativců, liberálů a labouristů a zároveň ministrem obrany a prvním lordem pokladu.
4. Znamenitý řečník, jenž populisticky neblábolil
V této funkci se uvedl nezapomenutelným vládním prohlášením, které náleží do zlatého fondu řečí pronesených na obranu demokracie: „Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ (Právě tato slova budou doprovázet jeho podobiznu na rubu pětilibrové bankovky zavedené do oběhu v roce 1916.) „Čekají nás nejtěžší zkoušky. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců bojů a utrpení. Tážete se, jaká je naše politika? Řeknu: ,Vést válku na moři, na souši a ve vzduchu s celou mocí a ze všech sil, které nám Bůh může dát; vést válku proti obludné tyranii, jež nebyla nikdy překonána v ponurém, žalostném seznamu lidských vin. To je naše politika.‘ Tážete se, jaký je náš cíl? Mohu odpovědět jedním slovem: ,Vítězství – stůj co stůj, vítězství přes všechnu hrůzu, vítězství, jakkoli dlouhá a trnitá bude k němu cesta; neboť bez vítězství není života.‘“
5. Sjednotit národ v době krize
Když 10. července 1940 (podle Němců však až 13. srpna) začala letecká bitva o Británii, kdy ostrovní království stálo takřka osamoceno proti třetí říši a jeho osud visel na vlásku, premiér Churchill, aniž by o tom povrchně žvanil, sjednotil ohrožený národ a zemi tak jako žádný jeho předchůdce. Nikdy nepatřil k favoritům chudších vrstev. Horníci a dělníci mu nikdy nezapomněli jeho tvrdé postoje ve dvacátých letech a Winston se naopak netajil tím, že nepatří k jejich třídě. Ke cti obou je však nezbytné říci, že v době smrtelného ohrožení vlasti a základních pilířů (ano, pilířů, nikoli pseudohodnot, o nichž dnešní kašpárci neurčitě blouzní, přičemž opravdové pilíře úspěšně podkopávají) demokracie, na nichž Británie stála, dokázali překonat vzájemnou animozitu. Energický válečný vůdce (jímž nikdy nebyl, přes všechny ostatní zásluhy, například americký prezident Franklin Delano Roosevelt) se stal uznávaným představitelem semknutého a odhodlaného národa.
6. Umění přijmout porážku
Churchill jako jeden ze tří hlavních představitelů protinacistické a protifašistické koalice (vedle J. V. Stalina a F. D. Roosevelta) zastupoval Británii na casablanské, teheránské a jaltské konferenci a ještě na začátku postupimské konference. Když Konzervativní strana utrpěla v parlamentních volbách v červenci 1945 porážku a premiérem se stal Clement Attlee, Winston stanul v čele konzervativní opozice. Ukázalo se, že pro řadu voličů zejména z nižších vrstev, jimž nikdy nerozuměl, ač uznávali jeho zásluhy coby válečného vůdce, se už stával reliktem minulosti, kdežto oni chtěli změnu.
Velikost Churchillova ducha dokládá fakt, že volební porážku, jakkoli ho vnitřně těžce zasáhla, uznal a nepřisuzoval vinu za ni Stalinovi.
7. Umění odejít
V letech 1951 až 1955 Churchill znovu zastával funkci premiéra a od roku 1951 do roku 1952 současně ministra obrany. O vojenské záležitosti se ostatně vždycky zajímal, za války rád nosil uniformu Královského letectva (RAF) a ve vojenských záležitostech se vyznal. Ovšem věk se začínal neúprosně projevovat i u člověka s tak bystrým úsudkem a nadprůměrným intelektem, jakým Winston nepochybně byl.
V dubnu 1955 se vzdal funkce ministerského předsedy i vůdcovství Konzervativní strany, nepozbyl však vliv na britskou politiku. Královně Alžbětě II. osobně radil v zahraničněpolitických otázkách.
8. Přijmout od alkoholu jen to nejlepší
Churchill se vyznačoval neuvěřitelnou konzumací alkoholu, v čemž by mohl konkurovat Gérardu Depardieuovi. Přesto se jen výjimečně opíjel. Zdůvodňoval to následovně: „Dobrou řeč nedáte dohromady z ledové vody.“ Dopoledne začal sklenicí suchého sherry. O jedenácté si dal první whisky s ledem, kterou srkal až do oběda, k němuž muselo být vždy víno. Nijak netroškařil. Vypil jednu či dvě láhve portského, šampaňského nebo burgundského. Patřil k nejlepším znalcům šampaňského na světě a staří francouzští přátelé mu je dávali zpravidla darem. Pro ně totiž bylo nejlepší reklamou, že je vychutnává Churchill. Stejně tak zpopularizoval arménskou brandy. Když mu ji na jaltské (krymské) konferenci nabídl Stalin, zachutnala mu natolik, že si v letech studené války nechal posílat celé kartóny.
Po lunchi pil brandy a kávu: „Když jsem býval mladší, stanovil jsem pravidlo nikdy nepít tvrdý alkohol před lunchem. Nyní se řídím pravidlem nepít to před snídaní.“ Ač Angličan, nesnášel čaj o páté. Později odpoledne spořádal zase jednu nebo dvě sklenice whisky s ledem. K večeři si dal opět víno a poté brandy a whisky až do ulehnutí v ložnici. „Získal jsem daleko více od alkoholu než alkohol ode mne,“ obhajoval se.
V mládí kouřil až osmnáct těžkých doutníků denně, mezi osmdesátým a devadesátým rokem tuto spotřebu snížil na deset denně.
9. Smysl pro humor
Winstonovy bonmoty se staly legendárními. Když mu jedna paní na recepci, dotčena jeho impertinencemi, řekla: „Pane Churchille, vy jste opilý,“ odvětil: „A vy, madam, jste ohyzdná, ale já budu zítra střízlivý.“ Zeti Viku Oliverovi odpověděl na otázku, které osobnosti pokládá za největší: „Stalina, Roosevelta, Mussoliniho.“„Proč Mussoliniho?“ „Ten je vůbec největší ze všech. Měl odvahu dát zastřelit vlastního zetě.“ Lady Astorová prohlásila: „Kdybych byla vaší ženou, nasypala bych vám do kávy arzen.“ „Kdybych byl vaším mužem, vypil bych ho.“ George Bernard Shaw mu napsal: „Rezervuji vám dva lístky na moji premiéru. Vezměte s sebou přítele... máte-li nějakého.“ „Nemohu přijít na premiéru. Přijdu na reprízu, bude-li nějaká.“
10. Všestranná erudovanost
Je méně známo, že kromě sebevražedného životního stylu, nad nímž by zesnulý MUDr. Rajko Doleček lomil rukama, Churchill stačil psát, a to natolik dobře, že v roce 1953 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, malovat, znamenitě se orientoval v historii a v lecčems, ač bytostný konzervativec, předběhl dobu (patřil mimo jiné k průkopníkům zavedení tanků do britské armády za první světové války).
Winston Spencer Churchill náleží k nejvýznamnějším velikánům, jakými se kdy mohla pochlubit západní demokracie.
