Jak se žije v covidu: Pravdivé příběhy lidí, které vyslechla a popsala reportérka Markéta Kutilová

Oživlé kočárkárny

Covid životy sice většinou bere, ale jsou místa, kterým jej dokázal vdechnout – panelákové kočárkárny. Místnosti vybudované pro kočárky „Husákových dětí“ byly v 70. a 80. letech baby boomu hojně využívány a zaplněny kočárky. V 90. letech začalo dětí i kočárků ubývat a kočárkárny zely prázdnotou. Některé lidé využili na různé obchody nebo podnikatelské účely. Nyní, v době covidové, se z nich staly společenské místnosti.

„Každý, kdo měl doma kus starého nábytku, třeba gauč či stůl, tak to sem dotáhnul. Máme tu i nádobí. Scházíme se tu skoro každý den. Někteří už dopoledne, lidi dělají na směny nebo jsou doma. Co máme taky dělat, když jsou hospody zavřený? Kde se máme scházet? Zůstat zavření doma? Z toho bychom se dávno zbláznili. Doma navíc děcka potřebují klid na školu. A tak jsme tady, tady dole nikoho nerušíme. Ten přinese flašku rumu, ten zelený a prostě se tu chlastá, no. Jinak tahle doba nejde přežít... Do práce chodíme, jsou nás na hale desítky, to nám nezakázali, ale pak, když směna končí, máme jít domů a s nikým se nepotkat? Tohle nemá logiku, to ať se na mě nikdo nezlobí.“

Opakovat ročník

Dne 10. 1. vyšel v časopisu Respekt rozhovor s titulkem Lockdown může děti neskutečně posunout.

Skutečně?

Ano, pokud má dítě vysoké IQ, je samostatné, cílevědomé, má učitele, kteří se on-line vyučování věnují na 120 %, a má rodiče, kteří učivu rozumějí, mají na dítě čas a doplňují práci učitele. Realita ve většině domácností je ale odlišná:

„Děcka by měla ročník opakovat, tahle on-line škola je úplně k ničemu. Mám dvě děti na základní škole, musí se dělit o jeden počítač, což je problém. Ale ony toho nemají moc. Obě mají dvě až tři hodiny on-line ­výuky za týden. To mi přijde strašně málo. Ostatní se mají učit samy. Ale jak samy? Jak mám říct dvanáctiletému klukovi, aby něco pochopil sám. Přijdu z práce odpoledne a do večera s nimi dělám školu. Sama si ty věci musím nejdřív vygooglit nebo někde najít, abych jim to mohla vysvětlovat, už jsem z toho vyčerpaná. Přijde mi, že nic neumějí, nic nechápou, flákají to, jak se dá. Už mám aplikaci, která sleduje, co dělají přes den na telefonech. Zjistila jsem, že během on-line výuky třeba koukají na YouTube. Jak to mám ale zajistit, když jsem v práci? Dcera dřív měla jen hodinu týdně, to si pár rodičů už stěžovalo. Teď má tři hodiny týdně. Jinde mají děti víc. Nechápu, proč to není všude stejné? Co dělá ministerstvo? Vždyť za ten rok už mohli vydat spoustu směrnic a výukových materiálů.“

Babišova vláda: Očkovat neumí, ale trestat za to, že se neočkujeme, to by jí šlo!

Komentáře

Taková normální on-line hodina třeťáků

„Tak, děti, vyndejte si početník a budeme společně pracovat na straně 20.“
„Paní učitelko, já nemůžu početník najít.“
„Paní učitelko, já ho mám u mamky a teď jsem u taťky.“
„Paní učitelko, a já zase nemůžu najít čítanku.“
„Začíná Adélka, zapni si mikrofon.“
„Paní učitelko, proč slyším Tomáška s ozvěnou?“
„Adélko, mikrofon si zase vypni. Pokračuje Ondra.“
„Paní učitelko, já nevím, kde jsme.“
„Paní učitelko, mně se to seká.“
„Mně se to taky seká.“
„A paní učitelko, proč vidím Aničku třikrát?“
Po půl hodině.
„Tak, děti, teď si vyndejte angličtinu, já vám pustím nahrávku, řekněte, zda to slyšíte dobře.“
„Já to neslyším.“
„Já tomu nerozumím.“
Po 40 minutách.
„Děti, teď si vyndejte češtinu.“
„Paní učitelko, můžu jít na záchod?“
„Paní učitelko, můžu se jít ­napít?“
„Paní učitelko, já vás neslyším.“
„Paní učitelko, já vás nevidím.“
„Paní učitelko, kam jste zmizela?“
Po pěti minutách výpadku paní učitelky dělají děti blbosti.
Jedna ze žákyň se zavěsí na vrchní postel patrové postele. Pod trikem ale nemá kalhotky, takže přes obrazovku se houpe holý zadek osmileté žákyňky.
Všichni se smějí.
Paní učitelka obnovila při­ojení.
„Tak, děti, pro dnešek hodina skončila, uvidíme se pozítří.“