Miloš Kopecký: Můj poměr k alkoholu

Když o půlnoci 31. prosince v mé vlastní rodině třeskly o sebe sklenky, věděl jsem, že tak třeskají po celém světě, a řekl jsem si, už pokolikáté, že víno je vlastně živné mléko slavností. Když se narodíme, když se nám něco zvláště vydaří, vždy chceme ukázat, že je nám dobře, nebo když chceme, aby nám bylo dobře, pijeme. Proč tedy, k sakru, mluvíme o alkoholu tak špatně? Proč neustále pomlouváme druha svých nejšťastnějších chvil? Toho, jejž většinou mylně, ale skoro vždycky upřímně považujeme za povznesení mysli, i když ona ve skutečnosti právě klesá. O silvestru jsem si znovu uvědomil, že mystérium slavnostní nálady by se vysušilo na nepochopitelný a suchopárný rozumářský vrtoch – bez alkoholu.

Podle mého názoru (jenž, doufám, mi popřejete objasnit) se alkoholu křivdí. Já si dokonce myslím, že sám způsob, jakým se vyhlašuje válka alkoholismu, je značně neobratný, a ta neobratnost je ve svých bezděčných důsledcích znemravňující. Nemůžeme říkat, že alkohol je zlo: protože jedna z mála naprosto jistých věcí na tomto světě jest, že neexistuje žádné zlo (nebo dobro), které by bylo mimo člověka. Říkáme-li, že alkohol něco způsobil, strašně hloupě lžeme a důraz je na obou slovech. Mluvíme tak, jako by v láhvi koňaku byl ukryt nějaký zlý džin, který, když láhev odzátkujeme, vyskočí a spěchá konat nepravosti, tu letí rozvracet manželství, tu dá jinému přes hubu, povahu mírnou jako ovečku donutí k násilnostem, zatímco piják sám je donucen k trpnosti trávy a kamení. A zatím je pravý opak pravda.