Proč je německá veřejná debata paralyzovaná politickou hyperkorektností
Třiačtyřicet procent Němců si myslí, že ve své zemi nemohou svobodně vyjádřit názor na migraci. Alespoň tak hovoří podzimní výzkum veřejného mínění uznávaného Allenbašského institutu. Pravicová Alternativa pro Německo (AfD), obdoba české ODS, se v debatě o migraci ocitá na okraji společnosti a podpora kancléřky Merkelové neklesá navzdory jejím kontroverzním krokům a kritice zevnitř strany i zvenčí. Proč se Němci bojí mluvit o nepohodlných věcech?
Tentýž průzkum Allenbachu dále uvádí ještě další a pozoruhodnější nález: „Už před několika týdny, kdy většina ještě pořád tvrdila, že jejich region je schopen přijímat další uprchlíky, titíž respondenti většinou uváděli, že v jejich okolí jasně převažuje odmítavý postoj.
Mezitím 69 % respondentů z osobních hovorů vyvozuje, že velká většina obyvatel další přijímání uprchlíků odmítá.“ Fakt, že si Němci takto výrazně protiřečí, nutí agentury, aby veřejné mínění zkoumaly nepřímo. Němci mají strach říct jim svůj skutečný pohled a dopouštějí se sami na sobě zvláštní autocenzury, podnícené tlakem na korektnost a historickými souvislostmi.
Na německou posedlost korektním vyjadřováním a marginalizací pravicových proudů ukazuje i jeden kuriózní případ z loňska. Akif Pirincci, německý spisovatel původem z Istanbulu a autor úspěšných detektivek, byl v půlce října pozván na demonstraci protiislámského hnutí PEGIDA. 
„Byly by samozřejmě i jiné možnosti, ale koncentráky jsou bohužel toho času mimo provoz,“ pokoušel se pak Pirincci zmíněného starostu ironizovat a naznačoval, že vláda by nejradši své občany posílala do koncentráků, kdyby to bylo možné.
Německá média však z projevu až na výjimky citovala jen poslední větu, čímž vytvořila dojem, že Pirincci tento výrok pronesl na adresu uprchlíků. Ačkoli je na internetu k dispozici záznam shromáždění, většina sdělovacích prostředků takto dezinformovala své čtenáře i nadále, což s sebou přineslo těžko uvěřitelnou vlnu iracionálního odporu.
Amazon jeho knihy neprodleně stáhl z prodeje, smlouvu mu vypovědělo nakladatelství Random House, pořádala se veřejná shromáždění s drcením Pirincciho knih. Sám spisovatel si najal právníka a podle posledních zpráv se snaží prodat svůj dům u Bonnu a odstěhovat se pryč z Německa.
Pravice neexistuje, CDU, jejíž předsedkyní je už více než patnáct let Angela Merkelová, pokrývá na německém politickém poli tak velkou část spektra, o jaké by si jakákoli jiná křesťanskodemokratická strana v Evropě mohla nechat jen zdát. Tento atypický monopol je způsoben německou prakticky celonárodní fobií z politické pravice, jež má kořeny v přetrvávajícím kultu viny.
Napravo od CDU, která sama sebe vždy definuje jako středovou stranu, totiž není žádná přijímaná politická síla. Alternativa pro Německo (AfD), jež se svými ideály dá přirovnat k české ODS či Svobodným, je totiž především v poslední době výrazně ostrakizována, ministr spravedlnosti Maas dokonce doporučil, aby se kontrarozvědka zabývala sledováním vrcholných představitelů strany.
Slovo „pravice“ se v Německu po válce stalo pejorativním pojmem, synonymem pro nacismus. Ačkoli například zástupce šéfredaktora týdeníku Die Zeit ve svém nedávném komentáři odmítá, že by za německou proimigrační politikou stál strach z recidivy, určitou souvislost zde vidět lze.
Politická korektnost jako trend se netýká pouze Německa, ale i většiny ostatních zemí dnešní západní Evropy. Britové ani Francouzi však za sebou nemají tak drastickou zkušenost jako naši západní sousedé, jejichž politický mainstream je do značné míry zformován neukojitelnou touhou po vypořádání s temnou minulostí.
Včera, dnes a zítra
Kdyby politiku „otevřené náruče“, která symbolizuje současnou CDU, praktikovali sociální demokraté, CDU by je pravděpodobně rozebrala. Mohla by si to coby nejpravicovější tolerovaná strana v zemi dovolit, podporu konzervativních voličů by si získala.
Němců je zcela jistě třeba si vážit za to, jakým způsobem odsoudili Hitlerovy zločiny. Ne každý národ tuto schopnost má. Nejen během diskuse o migraci jim však může být silné uvědomění hříchů jejich předků spíše přítěží než výhodou. Sedmdesát let po konci války by jim více nadhledu slušelo.
