Má se vyjednávat s únosci a platit výkupné? Málokdo se tomu vyhne
Média v Česku a Libanonu se odvolávají na nejmenované zdroje a tvrdí, že možné propuštění údajného pracovníka libanonských tajných služeb Alího Fajáda, drženého v pankrácké věznici, by bylo politickým a diplomatickým obchodem. Byl by vyměněn za unesené Čechy. Nikdo to nechce potvrdit, ale zdá se to být celkem jasné.
Proč o tom zainteresovaní neradi mluví? Protože vyměnit údajného nebo skutečného zločince za unesené lidi je ústupek spravedlnosti. S teroristy se přece nevyjednává, jak zní líbivá zásada. Jenže ono se s nimi často vyjednává a smlouvá.
Na svých stránkách se tomu věnuje i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Všímá si toho, že roste počet únosů prováděných teroristickými skupinami, což vede vlády na světě k otázce, jak tento problém řešit. Otázka v podstatě zní, zda se má, nebo nemá platit výkupné, vyjednávat o propuštění nebo se pokusit o záchranu.
Kromě běžných zločineckých skupin provádějí únosy i teroristické organizace, které zajímají turisty, novináře, zahraniční pracovníky a diplomaty a zisky z únosů jim pomáhají rekrutovat nové členy a financovat jejich operace.
Únos představuje velký problém, protože dokud mají únosci své oběti v rukách, je těžké proti nim podniknout nějakou akci za použití síly. Je tu také tlak ze strany lidí, kteří mají mezi unesenými své blízké.
Firmy a nevládní organizace také pociťují odpovědnost za své unesené pracovníky. Dochází tady ke konfliktu zájmů. Na jednu stranu snaha o záchranu nevinných lidí, na druhou stranu tu hrozí posílení celého tohoto „průmyslu“, založeného na únosech a zisku z výkupného. Pro státy to představuje nebezpečí, protože mohou být vystaveny rostoucímu vydírání. Několik lidí je zachráněno, ale teroristické podnikání je posíleno.
Co funguje na únosce?
Je otázka, zda to má nějaký účinek. List The Washington Post píše 21. 8. 2014 o tomto tématu a připomíná známý osud Johna Foleyho, kterého popravil tzv. Islámský stát. Američané se ho pokusili osvobodit, jak listu sdělil informovaný zdroj, ale nepodařilo se to. Mluvilo se i o výkupném. IS požadoval od rodiny 132 miliónu dolarů. Americká vláda však placení výkupného odmítá stejně jako britská. To se týká vlády, nikoli soukromých subjektů.
Je tu případ vojáka Bowea Bergdahla, jenž upadl do zajetí Tálibánu a byl vyměněn za pět tálibánských velitelů, kteří byli drženi na Guantánamu. Americké úřady tvrdily, že výměna zajatého vojáka je něco jiného než placení výkupného za civilistu.
Proč nakonec politici sahají k výkupnému? Protože smrt zajatých lidí se špatně vysvětluje. Nechat někoho popravit, když možná mohl být zachráněn, to vypadá špatně. Zvláštní zkušenost mají Izraelci, kteří za zajaté vojáky propouštějí ohromné množství vězněných palestinských teroristů. Oběti teroristických činů proti tomu protestují.
Případ Foleyho smrti ukazuje, že ani neúspěch s výkupným teroristy neodradí od dalších únosů. Podle listu The Washington Post Islámský stát nejspíš ani nečekal, že někdo tak absurdní sumu, 132 miliónu dolarů, zaplatí. Rukojmí má pro teroristy zřejmě cenu i bez výkupného.
Jaké je tedy řešení? Jednoznačné žádné. Je to klasická volba mezi konkrétním dobrem pro tento okamžik a abstraktními zásadami, jež mívají spíš dlouhodobý dopad, ale není to jisté. V každém případě platí, že kdo nemusí, ať do rizikových oblastí nejezdí.