Historie a současnost Sokola: Jak se cvičilo od Františka Josefa až do dnešní doby
U příležitosti 30. narozenin časopisu Reflex jsme připravili pro vás další ze speciálů. Tentokrát se věnuje historii i současnosti Sokola, a to v roce, na nějž připadá XVI. všesokolský slet a zároveň si připomínáme sté výročí vyhlášení Československé republiky. Obojí spolu úzce souvisí.
V dějinách Sokola se vždy odrážely dějiny země, a naopak v osudech země se promítaly osudy největšího českého spolku. Nemohlo se stát, aby Československo vzkvétalo a Sokol upadal. A naopak, aby u nás vládl takový režim, který by popřel základní lidské a občanské svobody a zároveň Sokol bez problémů fungoval.
V tom se dějiny Sokola s dějinami československé a české státnosti překrývají, jak tomu není v případě žádného jiného spolku nebo organizace. Není divu, vždyť počet členů Sokola vystoupal na konci třicátých let až k jednomu miliónu. Sokolové byli všude – v armádě, mezi členy demokratických politických stran, v řadách vzdělanostní elity, živnostníků i umělců. Sokol se stal spojujícím tmelem společnosti napříč sociálními i společenským vrstvami. A tuto úlohu přirozeně plnil zejména v převratných, bohužel často krizových okamžicích.
V roce 1918, bezprostředně po vyhlášení československé samostatnosti, vystupují dobře organizovaní sokolové jako reprezentanti branné moci, která zabraňuje chaosu a – symbolicky – zajišťuje ostrahu Pražského hradu jako sídla prvního československého prezidenta.
V roce 1938 demonstrují sokolové odhodlání čelit německé agresi, a jakkoli k přímému vojenskému střetu nedojde, zapojí se vzápětí řada příslušníků Sokola do odboje. Více než čtyři tisíce jich během války zahynou.
Bezprostředně se také podílejí na operaci Anthropoid – atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha – a svou účastí vyvracejí nacistický (a poté alespoň zčásti i komunistický) argument, že šlo výlučně o akci řízenou ze zahraničí, implantovanou do české krajiny zvenku a na cizí příkaz. Ne, bez sokolů by se atentát nikdy neuskutečnil.
Konečně sokolové demonstrují v létě roku 1948, tedy několik týdnů po komunistickém puči, před zraky Gottwalda, jeho obtloustlé ženy Marty a dalších pohlavárů nového režimu svou loajalitu Benešovi a demokracii. Vzápětí dojde pod záminkou sloučení socialistické tělovýchovy k faktické i právní likvidaci spolku.
Zejména na vesnicích se však bude dál chodit „do Sokola“ cvičit nebo hrát divadlo, „do sokolovny“ na plesy a bály a o víkendech třeba jen na obyčejné pivo. Ať už ponese tělovýchovná jednota jakýkoliv název.
Po roce 1989 a obnově organizace se Sokol přirozeně změnil. Vytratil se důraz na zdiskreditované slovanství i ona bojovnost a vymezování vůči vnějšímu nebezpečí, v intencích minulosti tak pochopitelné. Étos příslušnosti k slavné organizaci i mezigenerační a společenská solidarita však přetrvávají. Dvě třetiny členů jsou dnes mladší 26 let, to je moderní tvář Sokola.
Speciál Sokol: Historie a současnost si přečtěte zde >>>
