Jeden z vůdčích mužů Unie svobody mi řekl:"Ten Petr Mareš je docela inteligentní, vzdělaný a slušný člověk. Ale každej na něj sere. A s tím se v politice prosazuje blbě."Tak je to zřejmě s celou Unií - je v ní dost slušných a inteligentních lidí, ale nějak se jim leccos nepovedlo a voliči na ně ... A nejenom voliči, teď už dokonce její vlastní poslanci, třeba Tomáš Vrbík. Docela zajímavý příběh o tom, jak se politika dělá.
Jeden z vůdčích mužů Unie svobody mi řekl:"Ten Petr Mareš je docela inteligentní, vzdělaný a slušný člověk. Ale každej na něj sere. A s tím se v politice prosazuje blbě."Tak je to zřejmě s celou Unií - je v ní dost slušných a inteligentních lidí, ale nějak se jim leccos nepovedlo a voliči na ně ... A nejenom voliči, teď už dokonce její vlastní poslanci, třeba Tomáš Vrbík. Docela zajímavý příběh o tom, jak se politika dělá.
Před několika lety vlétla Unie do české politiky jako velký příslib. Vymezila se zejména proti ODS, tvrdila, že přichází se slušnou otevřenou politikou. Říkala, že "normální je nelhat", vytvořila zajímavou koalici s dalšími středopravými stranami, uspěla v krajských a senátních volbách. Její potenciál se krátce po vzniku podle průzkumů veřejného mínění blížil dvaceti procentům hlasů. Pak provedla několik zrad - tu první ostatně podle kritiků už svým vznikem, tu zatím poslední vstupem do vlády s ČSSD. Udělala několik dalších velkých chyb a směřuje k sebezničení. "Politologové se na nás dívají jako na unikátní masochisty.Měli jsme obrovský potenciál a sami ze sebe jsme se totálně zhroutili," shrnul osud Unie její spoluzakladatel Jan Ruml. Zřejmě k poslednímu zoufalému pokusu se vzepjala strana nedávno - zaplatila zkušené marketingové firmě, aby dospěla k novému image. Výsledkem je projekt Agenda 12, který má během dvanácti měsíců přinést nárůst preferencí na dvanáct procent. A jenž se zmítá mezi trapností a neúspěchem. Ať už byl vymyšlen jakkoliv profesionálně, pohybují se preference Unie dlouhodobě na úrovni statistické chyby. "Agenda 12, to jsou především noviny, které ve velkém nákladu roznášíme mezi lidi. To není špatný nápad. Nutí nás to s lidmi komunikovat, je to vlastně taková permanentní kampaň. Náhrada za billboardy, když lidi na těch novinách vidí nějakou tu naši držku. Otázka je ale ta, jestli jim taky přinášíme nějakou podstatnou informaci, nějaké sdělení. Něco, z čeho se jim neudělá zle, když už si náhodou ty noviny na záchodě pře čtou," řekl mi jiný z unionistických lídrů."A to se zatím nějak nedaří." Čelní muži Unie jsou sympatičtí chlapíci, mluví bez obalu, jsou chytří. A je pro ně typická ještě jedna věc: Každý z nich říká o příčinách krize strany a jejích perspektivách něco úplně jiného.
JAN RUML - EMOCE A GESTA
V jednom z vydání Agendy 12 mohl čtenář vidět obrázek Jana Rumla, jak vylézá z vody v potápěčských brýlích. V textu se psalo, že záhada zmizení Jana Rumla je vyřešena. Že sice ano, opustil rodinu i studia, ale že nyní byl nalezen, jak se věnuje profesionálnímu potápění. Jako zdroj informace byla uvedena Agentura Clifton. Čili: něco pro zasmání a odlehčení. Hravé vtažení voliče do unionistické rodiny. "Nejhorší na tom ale není to, že je to trapné," vysvětlil mi Jan Ruml ve své senátorské kanceláři."Nejhorší je, že to nikoho nezajímá." Ruml vidí selhání Unie i drama současné tuzemské politiky ve střetu emocí a pragmatismu."Politice založené na důvěře a emocích se příliš nedaří. Lidi raději volí bezskrupulózní praktiky. Klause, Langera, Tlustého, Kalouska nebo třeba Mirka Topolánka. Ten má kancelář na stejné chodbě, tak můžu dobře sledovat tu jeho image hřmotného burana. Prohráli jsme, co jsme mohli. Třeba televizní krizi. Desítky tisíc lidí byly v ulicích a čekaly nějaké velké gesto. Ne revoluci, ale to, že politici jsou ochotni s lidmi komunikovat nejenom jednou za čtyři roky. A co jsme jim dali? Vytáhli jsme je na Václavák a tam jsme jim ukázali Špidlu s jeho veškerou toporností a Kühnla, který zaujal tzv. uruguayský obranný postoj se spojenýma rukama před klínem. Žádné gesto. Žádné emoce. A pak dokonce zcela pragmatické jednání s takovým Langerem o nové televizní radě. Tak proč by to ty lidi mělo dál zajímat, když jsme nebyli schopni dotáhnout to do konce?" Podobně selhala podle Rumla 4koalice při jednání o svém lídrovi, z něhož tehdy vzešel jako náhradní vítěz Cyril Svoboda ."Já už jsem byl tehdy na odchodu z vedení strany a jednání jsem se neúčastnil. Alekdybych tam byl, tak bych to asi nevydržel a dal někomu do držky." Emoce do politiky patří, ale ne navždy. Jenom v nestandardních situacích."Věřím, že politici budou mít v budoucnu méně vlivu, že se naše politická scéna se vstupem do EU oddramatizuje a že pak nebude problém, aby vládli ti chladní praktici. Ale zatím by to chtělo ještě nějaké velké téma, velké gesto, prásknutí do stolu. To jedině by ostatně mohlo Unii zachránit. Jenže ho neznáme. Já ho taky neznám. A už ho tam asi ani nevnesu. S politikou chci už opravdu skončit."
VLADIMÍR MLYNÁŘ - STRANA ZMATENÝCH LIDÍ
Vladimír Mlynář, jeden ze tří unionistických členů vlády, považuje naopak přemíru emocí za jednu z hlavních příčin pádu Unie ."Chybí nám jakákoliv pevná ideologie v tom dobrém slova smyslu. Byť dobře míněné řeči o etice, slušnosti a pravicovosti to jenom zakrývají. A zakrýt to nemůže ani příklon k emocím." Ruml jako emotivní člověk podle něj vtiskl straně emoce, nikoliv ideje. A už sám vznik strany ji natrvalo negativně poznamenal."Unie nevznikla na bázi idejí, nýbrž na základě řešení problémů financování jiné strany. Ale ono platí, že strany trvají tím, na základě čeho vznikly.A jak chcete trvat, jestliže startujete provozním problémem, byť řešeným velmi emotivně!?" Ke zmatenosti přispělo i to, že ve straně vzniklé odštěpením od ODS a zároveň vtahující nové lidi došlo ke střetu nováčků s politickými mazáky. V mnohém se neshodli nebo vůbec nenašli způsob dohody. Unie například odmítla vstup do vlády v rámci 4koalice, který jí nabízel tehdejší vítěz voleb Miloš Zeman. Pozdější premiér přitom nabízel opravdu luxusní podmínky - předsedou vlády měl být Josef Lux a počet křesel měl převyšovat volební výsledky. Unie odmítla. Přispěla tak svým dílem ke vzniku opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. A boj s opoziční smlouvou se pro ni posléze stal jedním z hlavních témat. Také do krajských voleb o dva roky později táhla s tím, že je jiná než ODS a ČSSD. Byla úspěšná, ale pak například v Liberci vytvořila s těmito stranami velkou koalici a podělila se o místa v krajské radě. A o další dva roky později vstoupila do vlády za mnohem nevýhodnějších podmínek, než jaké mohla získat dříve. Mezitím několikrát změnila partnery i předsedy.
ČÍ JE TEN JAZÝČEK
Unionisté si nejsou úplně jisti, zda jejich strana není v politickém spektru zbytná. Mohou oslovit pět až deset procent voličů. Ty, kteří si chtějí vybrat nějakou stranu od středu doprava, nechtějí volit ODS ani křesťany, jsou spíše liberálně orientovaní, nadprůměrně vzdělaní a inteligentní ... S tímhle počtem hlasů Unii nezbývá než být, i v případě mimořádného úspěchu, oním jazýčkem na vahách. Unionisté by se rádi dostali do role, kterou dnes hrají lidovci. Jenže zatímco křesťanům u voličů až tak neuškodilo, že ten jazýček na vahách hodně připomínal jazýček zmije, Unii podobná snaha zabíjí. Navíc každý unionistický lídr má odlišnou představu, jak by taková role měla vypadat. Jan Ruml si myslí, že je ještě stále doba na to, aby tihle voliči byli osloveni rázným gestem. Vladimír Mlynář dává přednost jasnému programu a vyjednávání s možnými partnery. Místopředseda František Pelc se snaží podržet si oba póly - podle něj potřebuje Unie jasnější program, ale také více důslednosti a entuziasmu. A opory v mimoparlamentních občanských hnutích."ČSSD iODS milují silnou státní centrální moc, to je spojuje přes všechny rozdíly.My musíme být jiní - komunikovat s občanskými aktivitami a také se snažit o to, aby získaly větší podíl na řízení společnosti. Pokud by se nám tohle dařilo, tak stojí za to být i v nějaké vládě. Jasně že podíl na výkonné moci korumpuje, ale ten kompromis je možný." Je ovšem otázka, zda Pelcův entuziasmus nepramení z toho, že je v Poslanecké sněmovně teprve první volební období. Úplně jinak jasno má nejznámější unionistický komunální politik Michael Hvížďala."Myslím, že politický systém u nás směřuje ke třem stranám. Unie nepřežije a oslabovat budou i lidovci. Zbudou tady ČSSD, ODS a komunisté a vše bude nahrávat dlouhodobé spolupráci mezi ČSSD a ODS. Není to perspektiva, která by mě naplňovala radostí, ale je to perspektiva realistická." A jako realistický politik uvažuje Hvížďala o návratu do ODS. "Propadneme-li ve volbách do Evropského parlamentu, nastoupíme definitivně cestu náhradních dílů," hodnotí výhled Unie Vladimír Mlynář. Neboli: neúspěch ve volbách bude znamenat výprodej zajímavějších a ochotnějších osobností do jiných politických stran. Další prohru už jako celek prostě nepřežije.
ČÍM TO?
Během pěti let to US dotáhla z jasného favorita voleb na sklad náhradních dílů. Zpátky se nyní snaží dostat spíš prostřednictvím marketingu než myšlenek. Vymstilo se jí všechno. Emocionální nepolitická politika i pragmatické kalkulování a vstup do vlády. Nedokázala otřást pozicí silných stran, dokonce se paradoxně podílela na posílení svého původně hlavního rivala - ODS. Čím to je? Může za to všechno nedostatek pragmatismu, nebo přebytek emocí? Je vinen volič, média, jsou za tím úklady nepřejících? Je politika záležitostí pouze "hřmotných buranů" a "bezskrupulózních praktiků", od nichž si lidé slibují, že dokážou jít tvrdě za věcí? Anebo je za neúspěchem Unie svobody jen obyčejná lidská a politická neschopnost?
CESTA OD UNIE SVOBODY K "NÁHRADNÍM DÍLŮM"
*Unie svobody fakticky vznikla 13. ledna 1998, kdy odešlo třicet poslanců ze zasedání poslaneckého klubu ODS a oznámilo vznik nové strany. Bezprostřední příčinou byly nevyjasněné skandály kolem financování ODS. Unie vyhlásila své základní cíle - získat nejméně deset procent hlasů v blížících se předčasných parlamentních volbách a představit nový politický styl i nový typ politické strany, kde se politika nevytváří v sekretariátech, nýbrž na veřejnosti. Prvním předsedou se stal Jan Ruml.
Otázka do diskuse:
Co chybí české politice??
