Růžička, Leška, Nagano
Odbočím od politických úvah a půjdu k hokeji. Když jsem asi před půl rokem napsal odlehčený sloupek o příhodě se psem, vysloužil jsem si desítky tvrdých odsudků. Tentokrát to může být ještě zajímavější. Volím téma, které podle řady čtenářů jako levicový (pseudo)intelektuál nenávidím.
Nominace pěti účastníků extraligového play off do širšího kádru národního týmu na MS v Praze vyvolala bouřlivé diskuse. Co tam dělá Klepiš!? A Sup?! A není tam Novák hlavně proto, že chodí s Růžičkovo dcerou? A především: kde je Leška? Pro mnohé diskutující je shrnutí problému asi takové: Lener je slaboch, národní tým ovládá ta „červenobílá krysa“ Vladimír Růžička. Jinak by nebylo možné, aby přibrali čtyři slávisty a jednoho zlíňáka, když finále skončilo právě opačným poměrem čtyři k jedné pro Zlín. Je pravda, že Růžičku jako hráče jsem měl rád a že v extralize přeju Slavii, ale nutno říci, že na těch bouřích něco je.
To nejde prostě odmávnout jenom tím přezíravým posměškem, že v téhle republice je každý trenér, každý tomu rozumí, každý chce hlavně nadávat, ale pak se rozplývá nad „zlatými hochy“. Je to spíš podezíravost vůči výběru, který nemá jasně stanovená kritéria, je subjektivní a tedy diskutabilní. Ta podezíravost je pozitivní jev, je vytrénovaná na úrovni celostátní i komunální politiky, kdy s podobným, byť méně intenzivním zaujetím sleduje, jak výběrová řízení jsou jenom zástěrky pro přidělování zakázek známým, či nejlépe platícím.
Dobrá – nominace do hokejového týmu nemůže vycházet z jednoduchých, kvantifikovatelných, objektivních kritérií. Rozhoduje spousta proměnných od momentální formy, přes zkušenosti, sehranost až třeba po to, kolik hráčů na tom kterém postu drží hokejku napravo. Jistě, nominaci nelze vytvořit referendem, odpovědnost má trenér. Ale, když například nenominuje někoho, kdo má nejlepší výsledky v kanadském bodování, v posledních zápasech má výbornou formu a navíc do reprezentace pozve jeho spoluhráče, s nímž tvoří nejnebezpečnější dvojici v extralize, pak by to trenér měl veřejně zdůvodnit. Ne, že by musel. Prostě by měl. V rámci těch subjektivních kritérií totiž nemá žádnou jinou zbraň proti kritice a nespokojenosti než výklad, vysvětlení, polemiku. A není to přece nic ponižujícího bavit se o tom s těmi lidmi, kvůli kterým se ten hokej hraje.
Bouřlivé diskuse vztahující se k hokeji vzbuzuje i opera Nagano. V Naganu byl ostatně Růžička ještě jako hráč jedním z hrdinů. Řada lidí včetně novinářů si s operou neví rady: dělá si z nás ten Dušek legraci, je to recese, je to drzost, výsměch…? Na co je to vlastně parodie – na hokej nebo na operu? Mnozí si myslí, že Dušek začal s recesí, ale pak to dotáhl moc daleko, zjistil, jak je to představení drahé a už nemohl couvnout. Jaroslav Dušek říká, že je to opravdu velká legrace, že je to ovšem myšleno naprosto vážně a především – že je to hra.
No, připadá mi to trochu podobné, jako to o čem jsem psal výše: Proč by mělo být nepatřičné, aby trenér veřejně obhajoval a probíral svá nominační rozhodnutí? Proč by se člověk nemohl v opeře nevázaně smát?
