Generace aneb Počkej, až…
Když na počátku devadesátých let kdosi prohlásil, že teprve, až starší generace vymře, odejde s ní i staré, socialistické pojetí světa, připadala mi tato myšlenka sice logická, nicméně přitažená za vlasy. Při návštěvách rodičů si říkám, že něco reálného na tom přece jen bude…
Je patnáct let po revoluci a generace mých rodičů má stejné ideály i představy jako za socialismu. Asi došel ke stejnému závěru i Malátný z Chinaski, když nazpíval písničku 1970 a do ní slova: „Naši mi vždycky říkali, nehas, co tě nepálí…“ Moji rodiče jsou na tom docela stejně jako rodiče z písně 1970, jen v malé obměně. Nejoblíbenějším rčením mých rodičů je: „Počkej, až…“ Od tohoto sousloví se odvíjejí jejich obecné předpovědi nadcházejícího: „Počkej, až půjdeš do školy, počkej, až půjdeš na střední školu, na vysokou školu… počkej, až nastoupíš do zaměstnání, až se vdáš, až budeš mít děti…. pak ti skončí radostný život a nastanou povinnosti.“ Větu obměňují podle potřeby a životní etapy, ve které se právě nacházím. Kde se v nich bere ta ryzí negace? Celý život museli pracovat, chovat se a žít tak, jak se od nich očekávalo. V opačném případě mohli utéci ze země, ale rozhodně tu nemohli žít a chovat se svobodně za současného zachování principů běžného života.
Je patnáct let po revoluci a společnost se snaží postavit své základy na principech zodpovědnosti a svobodného rozhodování. Jenže životní krédo generace našich rodičů je stále živé: nevyčnívat, neupozorňovat na sebe, nestěžovat si, a nést úděl, který na nás okolí naložilo. Proto bezmezně naslouchají tomu, co jim namluví lékaři, politici, proto věří Blesku, pomlouvají vládu, ale do politiky zasahovat nechtějí, proto jsou ochotni v obchodech se i poprat za kuřata levnější o pět korun na kile a stále neskrývat úžas nad obchody plnými nepotřebného, ale lákavého zboží a především úžasných slev… Už se s nimi nehádám, že mnohem důležitější je přemýšlet vlastní hlavou a chovat se podle sebe. Každá generace si nese svoji představu světa, které se nemůže vzdát, aniž by popřela svůj život. Stejně i naše generace, generace Husákových dětí, si nese stigmata doby, ve které vyrostla. Jen je zatím nevidíme tak, jako sebe kriticky nevidí ani naši rodiče. Na naše poznamenání ukáží mladší generace a my ani nezaznamenáme jejich stud nad našim chováním. A pravdou je, že teprve až odejdeme za našimi předky i my, teprve pak mohou lidé z naší společnosti říci, že společnost už není zatížena socialismem. Na myšlence odchodu generací spolu s řády společností, jejichž součástí byly, přece jen něco je…
