Jestlipak by si Brno nechalo dát gól?
Stalo se v posledním ligovém kole. Brněnský Zelenka vracel míč soupeřům ze Zlína, kteří jej poslali mimo hřiště, aby mohl být někdo z Brňanů ošetřen. To se dělá. Avšak Zelenka kopl do míče po opětném zahájení hry tak mocně, že ten dlouze letěl a letěl, až skončil na břevně zlínské svatyně, což hráč nezamýšlel… Zajímavá situace, která by byla ještě zajímavější, kdyby padl gól. Nechalo by Brno vzápětí Zlín v duchu fair play skórovat?
Poslyšte, co se stalo před šesti lety v utkání jihokorejské ligy, které pohostinsky řídil náš rozhodčí Jiří Ulrich: „Ve druhé půli za stavu 0:0 se zranil domácí hráč a hosté kopli míč do autu, aby mohl být ošetřen. Domácí pak vhodili míč hostujícímu týmu a jeden z hráčů ho jen tak nakopl. Jenže mu parádně, jak se říká, sedl na nohu a doletěl až do sítě. Nastalo zděšení, ale já musel gól uznat… Střelec se soupeřům omlouval a já myslel, že tím je gólové faux pas vyřízené. Leč záhy jsem byl překvapen. Po výkopu zůstali totiž domácí hráči stát jako sochy a nechali hosty vyrovnat na 1:1.“
Nejspíš by to takhle vyřešili i Brňané. I když to skálopevně tvrdit nelze, neboť počet činů fair play na našich sportovištích rok od roku klesá. A co je zajímavé, pokles se datuje od roku 1990. S nástupem tržní ekonomiky a příchodem sponzorů dominuje totiž touha vítězit za každou cenu a přímo mizí chování v duchu fair play. Ostatně nejde jen o sport, denně přece zaznamenáváme zprávy o nedodržování zákonů a pravidel hry v celé společnosti.
Československý, dnes Český klub fair play vznikl v počátcích normalizace, v polovině 70. let. Impuls k tomu dala sportovní redakce Čs. rozhlasu relací Zlatá za neděli. Šlo o příběhy lidí, kteří se příkladně chovali na sportovišti i životě. Protože komunistický režim nehrál férově s naší společností, vznikl záhy Klub fair play a oceňoval známé i neznámé sportovce. Za co? Že se například přiznali k něčemu, co přehlédl rozhodčí, a nevadilo jim, že ztratili někdy i vítězství. Nebo přerušili závod, protože pomáhali zraněnému soupeři, byť tím také přicházeli o dobré umístění.
Dneska se takovéhle činy nekonají, může říci skeptik. To, že letos, necelé dva měsíce před koncem roku, zaznamenal Klub fair play pouhé čtyři návrhy na ocenění, přičemž dva z nich jsou diskutabilní, ho k takovému tvrzení opravňuje. Optimista může namítnout: Není tak zle, jen doba je hektická, každý toho má hodně, lidi jednak neradi píší a jednak nevědí, koho by měli informovat. Bůh suď, kdo má pravdu.
Pokud tedy víte o někom, jedinci nebo týmu, kdo se v tomhle roce zachoval čestně a morálně na jakémkoliv hřišti či sportovišti, v extralize i poslední „lesní“ lize, napište o tom, případně volejte či pošlete e-mail. A komu? Buď Klubu fair play při Českém olympijském výboru, Benešovská ul. 6, 100 00 Praha 10 (info@olympic.cz), nebo mé maličkosti do Reflexu.
