Když revolucionáři zvítězí

Předposlední příspěvek na webu Gay iniciativy je datován sedmého března: "Na 54. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu se mělo hlasovat o vetu prezidenta. Z taktických důvodů toto hlasování, kde potřebujeme nejméně 101 hlas, bylo přesunuto našimi příznivci ve sněmovně na úterý 14. března od 14 hodin." Poslední je ze čtrnáctého: "Ve 14 hodin by mělo proběhnout závěrečné hlasování o vetu prezidenta republiky na 54. schůzi Poslanecké sněmovny. Pokud zákon o registrovaném partnerství získá více než 101 hlas, vstupuje v platnost, pokud nikoliv, bude další pokus opět smeten se stolu. A pak už jen: Václav Klaus prohrál!!! Registrované partnerství přijato!!!"

Patnáctého března před půl sedmou večer přehlasovala Poslanecká sněmovna prezidentské veto a Česká republika se v dalším ukazateli zařadila mezi vyspělé země. Už zde smíte žít, s kým chcete.

BITVA O PARTNERSTVÍ V DATECH

Přijetí zákona o registrovaném partnerství nespadlo z hrušně, ale je výsledkem patnácti let usilovného snažení několika "full-time" aktivistů a desítek či stovek aktivistů, co zůstali ve svých občanských profesích. Proces přijetí zákona byl dosti frustrující a zdlouhavý:
1995 - vláda zamítla možnost předložit Poslanecké sněmovně k projednání vládní návrh zákona, který by umožnil gayům a lesbičkám legalizaci partnerského soužití.
duben 1998 - v prvním čtení Poslanecká sněmovna (o tři hlasy) zamítla poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství.
prosinec 1998 - poslanci Jitka Kupčová (ČSSD), Monika Horáková (US), Zuzka Rujbrová (KSČM) a Jan Zahradil (ODS) předložili sněmovně nový návrh - Zákon o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Později prošel do druhého čtení.
prosinec 1999 - po dlouhých obstrukcích členů KDU-ČSL došlo k hlasování, kdy sněmovna i tento návrh zamítla.
září 2001 - vláda předložila po spolupráci s gay iniciativami vládní návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví Poslanecké sněmovně.
říjen 2001 - sněmovna vrací vládě návrh k přepracování
rok 2003 - ministerstvo spravedlnosti připravilo první znění vlastního návrhu zákona o registrovaném partnerství v souladu s legislativním plánem vlády. Dostal se do třetího čtení.
únor 2005 - tento zákon nebyl schválen o jeden hlas duben 2005 - poslanci Anna Čurdová, Jitka Kupčová, Taťána Fischerová, Kateřina Dostálová, Lucie Talmanová, Kateřina Konečná, Zdeněk Jičínský, Vladimír Doležal, Pavel Svoboda, Vlastimil Ostrý, Vladimír Koníček předložili sněmovně nový návrh zákona o registrovaném partnerství.
patnáctý březen 2006, 18.25 -zákon byl přijat.

TĚŽKÉ ZAČÁTKY, DOBRÝ KONEC

"Jak to začalo?" ptám se Jiřího Hromady. Dnes je prezidentem Gay iniciativy, ale od revoluce byl hlavní "marketingovou tváří" snah o zrovnoprávnění homosexuálů.
"Někdy v roce osmdesát šest vznikala první terapeutická skupina tady, v Praze, u Apolináře, v sexuologické poradně. Další skupina lidí, kteří ovšem nepotřebovali pomoc sexuologa, ale chtěli se spíš bavit, vznikala paralelně ve stejné době. Tihle kluci se scházeli v pasáži u Rozvařilů - a tak z jejich iniciativy vznikla ještě za bolševika, pod hlavičkou SSM, první gay organizace Lambda Praha.Ž
Tehdy Jiří Hromada hrál v Divadle E. F. Buriana, restaurace U Rozvařilů byla nad ním v pasáži, on si dal s tou partičkou dvojku a šel do práce. Zaregistrovaná společenská organizace tedy existovala už za bolševika, ale pracovala směrem dovnitř, zabývala se jen problémy gayů. Hned po revoluci však založila své odnože v Českých Budějovicích, Brně a Ostravě. "Jednou v únoru 1990 jsem chystal do divadla a uviděl jsem v televizi studenta filosofie Šimona Formánka, jak zve všechny gaye, umělce a intelektuály do hospody U vrtule. Já tam šel, nabito lidmi, a všichni mluvili o tom, co je třeba udělat. Jak mě uviděli, tak pocem, Jirko, konečně nějakej umělec ... A tak to začalo, takhle nějak to na mě spadlo.Ž
Jiří Hromada dal dohromady skupinu lidí a stanovy, tak vzniklo HRHO -Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů aneb HRomadovi HOši. Navázali kontakt s Lambdou, přihlásila se k nim LEGA Pardubice, pak Slováci - Ganymedes - a v červnu 1990 z toho vzniklo Sdružení organizací homosexuálních občanů SOHO.
Už v červenci 1990 zaznamenali první úspěch. Odstranění paragrafu, který zakazoval sex se stejným pohlavím až do osmnácti let. Takže nejdříve se s heterosexuály srovnaly věkové hranice. Ve stejné době Hromada kandidoval - za HRHO -v parlamentních volbách, ve volebním šotu ho podpořil Allen Ginsberg. V červnu 1991 zavřeli divadlo, kde pan Hromada hrál, a on se s dalšími čtyřiceti herci ocitl na ulici. Považoval to za impuls, že se má věci věnovat naplno. Nastoupil do redakce časopisu SOHO Revue. Ale nebyl jen šéfredaktor, zabýval se prevencí AIDS, spolupořádal kulturní akce. A přišly další úspěchy.
"Za další rok se nám podařilo zrušit,růžové seznamy' - to byly StB seznamy homosexuálů. Pak přišlo -ve třiadevadesátém - vynětí homosexuality ze seznamu nemocí. To prošlo v tichosti, jen v odborných kruzích, ale pro nás to bylo důležitý. A posledním velkým krokem byl zákaz diskriminace v zaměstnání - ze zákona. Skrytá diskriminace samozřejmě bude pokračovat, dokud se nevyhraje pár soudů, ale v zákoně to je."

KAM DÁL?

Výše uvedenou otázku jsem položil třem pánům. Nebudou se nyní, když vyhráli, cítit zbyteční?
Nejdříve jsem se ptal svého spolužáka, podnikatele Christiana Thuriho (1965), jenž má o pražské gay scéně jakožto její dlouholetý a zasloužilý člen dobré informace. "Především nejsem aktivista. Ani gay aktivista, ani jiný aktivista, ale když mě někdo štve, nenechám si to líbit. Nehrozí, že by se z homosexuálů stali gay aktivisté za každou cenu. To je osobnostní záležitost a ti gayové, co k tomu mají sklony, už dávno bojují buď proti Temelínu, nebo za něj. Rovnost v České republice ještě není, ale ti mladí aktivisti, co to dnes dělají a který už ani neznám, to řeknou přesnějc. Můj osobní odhad je, že se celý to hnutí odpolitizuje a stanou se z něj desítky nebo stovky klubů, partiček, zájmových sdružení. A těch několik, co bude pracně odbourávat zbytky naší diskriminace, jež zůstaly, nebude mít tak masovou podporu jako doteď. Stejný vývoj jako v západní Evropě. Proč by taky měla být sexuální orientace důvodem k politickému sdružování? Já celý život spím s chlapama, ale skutečně nevidím důvod, proč kvůli tomu chodit na schůze."
Pan Slavomír Goga (1980) je oním "mladým aktivistou", o kterém mluvil Christian. Je mluvčím Gay a lesbické ligy. Sedíme v kavárně Slavia a on mluví o tom, že například ve věcech adopce rozhodně není zatím úplná rovnoprávnost - ale zároveň říká, že adopce není nyní cílem Ligy. A připouští, že jde o okrajovou záležitost, nikoliv o věc, jež by nějak ztěžovala lidem život častěji než výjimečně. Lesbické páry, které chtěly dítě, si to dokázaly dávno zařídit i bez zákonem povolené adopce, a dva chlapi většinou mívají bez ohledu na sexuální orientaci pramalý zájem pořídit si děťátko.
Pak mluví o uznávání registrovaného partnerství jinými státy. Když Čech uzavře partnerství s cizincem, jednak české úřady neuznávají partnerství pro takzvané zrychlené řízení při získávání státního občanství stejně jako heterosexuální manželství. A jiné země, především méně rozvinuté, zase "propouštějí" své občany jen za účelem registrovaného partnerství. Ale na mou otázku, co teď budou gay aktivisté dělat, říká: "Máteli představu, že práci kolem zákona dělaly stovky aktivistů, jste na zásadním omylu. Jde o pár, nejvýše deset nebo patnáct lidí. A pro ty bude práce dost - s tím, že kromě aktivistění máme své běžné životy."
S Jiřím Hromadou jsem - viz výše -nejdříve mluvil jako s pamětníkem, pak jsem se ho ptal jako prezidenta Gay iniciativy:
"Především je to antidiskriminační zákon, který je sice,na spadnutí', ale přijat není. Pak skrytá homofobie. Co Václav Klaus vetoval zákon, tak se v novinách objevila taková exploze ostře homofobních článků, že jsem se nestačil divit. On to svým vetem nevyvolal, pouze veto posloužilo jako vytažení zátky. Ta homofobie tu prostě je - a stačila by malá změna politiky, jeden extrémní výsledek voleb, a bylo by všechno zase jinak. Takže gay organizace - stejně jako v zemích, kde registrované partnerství existuje už dlouho - ještě nějakou dobu smysl mít budou. Vždyť si vezměte, že diskriminace dodnes existuje i v takových hloupostech, jako že nesmíme darovat krev. My budeme muset být ještě možná sto let ostražití - ale ten hlavní důvod aktivismu je skutečně pryč. Ostatně -když se mě ptal na první tiskovce SOHO jeden novinář, jaký máme program, odpověděl jsem, že hlavním cílem SOHO je zaniknout."

***

Myslíte si, že zákonem o registrovaném partnerství jsou problémy gayů a lesbiček vyřešeny?