Host do domu a ještě Uhde

posléze dobově liberálních, protirežimních Literárních novinách. Takhle černobílé to samozřejmě nebylo a ani být nemohlo, nicméně takový mýtus je na světě a z hlediska jednoduchosti je snadno zapamatovatelný.
Jak hodně jinak to bylo, to si aspoň někteří zájemci o toto údobí mohli přečíst ve vzpomínkách (jistěže ohraničených právě daným tématem) dramatika Milana Uhdeho, redaktora brněnského literárního měsíčníku Host do domu (do roku 1969), disidenta a významného politika České republiky po roce 1989. Uhde své vzpomínky - nazvané Host do domu a ještě někdo - uveřejňoval po několik měsíců ve čtrnáctideníku Divadelní noviny - a v jeho memáristickém zamyšlení jistěže nenajdeme žádnou senzace, nejsou tu žádná bulvární odhalení. Jde pouze o naprosto odlišný úhel, z něhož Uhde, nestraník a liberál, tedy žádný osmašedesátník s problematickou stalinistickou minulostí, nazírá ona léta šedesátá a zvláště a poměry panující pod taktovkou údajně ryzího moravského lyrika Jana Skácela v Hostu do domu: nebyla to žádná idyla, ba naopak, ti lepší s těmi horšími tvrdě bojovali o moc a neštítili se ničeho. Příznačná je scéna, jak výsostný básník František Hrubín posílá šéfredaktorovi Skácelovi své básně - a ten, vyškolen po únoru 1948 politickými poučkami o "nepokrokovosti" Hrubína, jeho poezii (ovšem i z přeryzí literární řevnivosti) nečtenou ihned hází do koše...
Tak jistě: jsou to memoáry a tady je důležité, nakolik pisatel dovede oddělit své subjektivní prožitky od "objektivního" pohledu na dobu, v níž žil. Milanu Uhdemu se to podařilo natolik přesvědčivě, že je to až k nevíře. V politice se však už autor nepohybuje pěknou řádku let, a tak se můžeme ptát: proč tyto své dílčí memoáry nenapsal dřív? Vždyť stejně už většina protagonistů redakce někdejšího Hosta do domu je dlouho na onom světě! A co je ještě s podivem: i když je Uhde významný dramatický tvůrce a jeho vazba na Divadelní noviny je tudíž pochopitelná a oprávněná, o českém dramatu či o autorových prvních dramatických pokusech z let šedesátých se tu de facto nepíše ani slůvkem. Osou celého vzpomínání je literární život, poměry v literárních časopisech, podobizny (mnohdy krajně nelichotivé, i když nikterak nenávistné, pomstychtivé - to ani v nejmenším!) osobností české literatury, kritiky a vědy. Proto by se zdálo přirozené, kdyby tyto vzpomínky vyšly v některém literárním časopise, kupříkladu zrovna v brněnském Hostu nebo v podobném periodiku.
K tomu žel nedošlo, autorovo svědectví o rubu legendy se objevilo tak trochu jakoby na schovávanou v Divadelních novinách. Tím spíše bychom ale o něm měli vědět - a především už nevěřit našim literárním "osmašedesátníkům", že před rokem 1968 to bylo tak, jak to tvrdí oni.