Básně jedno Česko

S určitou nadsázkou řečeno, Česká televize zvaná veřejnoprávní obnovila dávnou až starodávnou Nedělní chvilku poezie. Tak se kdysi jmenoval pořad, ve kterém byli za starých časů diváci vystavováni pravdě, že sice trocha poezie nikoho nezabije, ale že při špatném výběru je to příslovečná medvědí služba. A dnes?|
Opět jde pokaždé o nedělní chvilku, tentokrát však o chvilku dosti pozdní, když zhruba kolem půl jedenácté na ČT 2 čili na Dvojce nastává čas pro pravidelnou desetiminutovku nazvanou Česko jedna báseň. V daném případě ovšem nejde o poezii bez břehů a bez hranic, ale spíše o pořad, který hodlá veřejnosti ve zkratce představit soudobou českou básnickou tvorbu: tedy autory žijící, píšící a mající již určité tvůrčí renomé. Prozatím má cyklus Česko jedna báseň za sebou první čtyři díly či čtyři první etapy - a můžeme proto přijít s předběžnými hodnotícími poznámkami.
Dálo by se tudíž pravděpodobně říci, že tvůrci cyklu neusilují o koncepční televizní vizitku básníka s velkým B, ale o jeho podobiznu více či méně civilního, v nějaké míře reportážního nebo dokumentárního charakteru. Umělec není sledován kamerou na pozadí Hradčan či Špilberku, nýbrž pokaždé ve svém příbytku, vždy tedy tam, kde žije, píše či tvoří, ve svém důvěrně známém prostředí. A co se po tvůrci v tomto komorním prostoru ze strany ČT 2 žádá? V prvé řadě aby přednesl nějakou svou báseň, nejspíše podle vlastního výběru, dále aby přečetl verše jiného či druhého básníka (potom by se ovšem pořad měl přísně vzato jmenovat Česko dvě básně!) - a poté aby pronesl slovy hledanými nebo nehledanými nějaké krédo, myšlenku, něco zajímavého o světě či o sobě: to už záleží na jednom každém tvůrci. A tak v pořadu zazněly mj. "cizí" verše málo známé, leč vynikající chebské básnířky Viktorie Rybákové nebo rukopisné básně kritičky Dory Kaprálové.
Prvním autorem, který vystupoval v pořadu Česko jedna báseň, se stal J. H. Krchovský, někdejší legenda našeho literárního undergroundu. Následovali surrealistický básník a prozaik Pavel Řezníček a poté existencialistická básnířka a prozaička Věra Jirousová, pročež vstupní lednovou sestavu uzavřel brněnský Zeno Kaprál. Zdá se, že výběr autorů nemá žádný pevný řád (a ani nemusí), nepostupuje se ani abecedně, ani podle stáří autorů, půjde zřejmě o volný cyklus setkávání s jednotlivými básníky. Prozatím mezi nimi naprosto převládají (jistěže s výjimkou Krchovského, který ovšem už také zvolna spěje k padesátinám) umělci dříve narození neboli mluvčí starší generace. Dojde-li rovněž na mladší autory či aspoň na ty ze středního pokolení, není prozatím jasné. Přitom je ale evidentní, že těžiště soudobé české poezie (s výjimkou kultovního Ivana Wernische) spočívá obzvláště v textech autorů přibližně padesátiletých a zejména s nimi by měla být televizní veřejnost seznamována.
A ještě jednu poznámku: zatím dostali slovo jedině autoři brněnští a pražští, přičemž třeba Krchovský přesídlil z Prahy do Brna a Řezníček naopak z Brna do Prahy. Ale česká poezie kvete utěšeně též v jiných městech a místech a mělo by se dostat i na výrazné básnické persony žijící kupříkladu v Ostravě, Plzni či Pardubicích, ale také třeba v Děčíně, ve Zlíně, v Táboře... Pak by se totiž ukázalo, že nejenom Praha a Brno, ale vskutku celé Česko je jedna báseň!