Labyrintem vlastních předsudků

Dva osmáci stojí rozpačitě na značce STOP namalované na zemi, dívají se na panely, kde jsou nastříkány nápisy: „Černá hubo!“ „Žide!“ a podobně. Z reproduktorů se ozve řev: „Bílí jsou rasisti! Romové nedělaj’ a kradou! Nebav se s ní, je to socka!“ Osmáci ztuhnou, uši nastražené a začínají se usmívat … „Ty mrzáku! Když je na vozíčku, tak ať je doma a necpe se nikam, mentál! Tlusťoši jsou líný! Maj’ prachy, určitě si je nakradli!“ Pak hlasy zmlknou.
„V pohodě,“ říká první. Jako že to ustál.
„Hustý,“ uznale pokyvuje druhý. Jako že to má na háku.
Nikdo se nesměje.

KOSOČTVERCE

Sleduji je zpoza panelů. Zdá se, že to s nimi opravdu něco dělá. Byť z nahrávky mluví herci a jejich výkony nezní moc autenticky, spíš jako z rozhlasové hry. Jenže takováhle slova nejsou na půdě muzea běžná věc. Podle zdejších mladých průvodkyň platí, že čím nižší průměrná inteligence skupiny dětí, tím vulgárnější reakce. Ptám se opakovaně jaká, neboť to do reportáže patří, ale slečny jsou dobře vychované a odkazují mě na návštěvní knihu. Tam se děti vyjadřují uvolněně. Najdu v ní pak pár kosočtverců, čuráků a zmrdů. Nic rasistického. Inu, každý máme jinou formu obrany. Někdo je v pohodě, někdo to má na háku, někdo je slušně vychovaný, někdo je agresívní a někdo si z toho všeho dělá bohapustou legraci, jako třeba pan Borat.
Terén předsudků je věčné téma.
Osmáci jdou labyrintem z barevných panelů dál a ve zvlněných zrcadlových fóliích se mění na nesouměrné, tlusté trpaslíky s krátkýma nohama. Rozhýkají se smíchy, nechce se jim odsud. Nápis Změnilo se něco i uvnitř tebe? nevnímají ani omylem. Na to jsou evidentně pozornější dívky, které také v labyrintu vydrží mnohem déle. Ale stejně je na klucích znát, že jasně chápou smysl. Návštěvě téhle výstavy totiž předchází pět přípravných a pět následných školních lekcí týkajících se předsudků, sociálních stereotypů, jinakosti a diskriminace, kde se vysvětlují principy empatie, slušnosti či odvahy.
Samozřejmě, je to všechno hra, většiny přítomných se tenhle problém přímo netýká. Až vás napadne, co by se stalo, kdyby se z reproduktorů u zrcadel velmi ostře ozvalo: „Ty puberťáku!“ Co by to udělalo s mimikou těch kluků? Přestali by hýkat? Bylo by to hustý? Ale tahle výstava je hodná.
Autor slavné, více než pětisetstránkové sociologickopsychologické americké studie O povaze předsudků, Gordon W. Allport, píše, že puberta je stav nejistoty, kdy vám okolí střídavě tvrdí, že už jste nebo že ještě nejste dospělí. A že podobnou nejistotu prožívá i příslušník menšiny nebo handicapovaný člověk. I on žije tváří v tvář obavě, zda ho většinová společnost bere za plnohodnotného. Stejně tak i v pubertě se neklid, napětí a obrana ega přece někdy mění v problémové chování. Takto lze dětem leccos vysvětlit.
Zatímco menší děti mívají přirozené tendence vylučovat z kolektivu odlišné jedince (postižené, brýlaté, obézní …), ale nemají problém si o tom otevřeně a upřímně povídat, kolem šesté třídy se situace mění. Děti rostou v dospělé lidi s potřebou vlastního názoru. A v ten se mohou proměnit i předsudky způsobené vlastní zkušeností nebo jen opapouškované z blízkého okolí, především z toho, co upadne od úst rodičům.

STRAŠIDELNÝ ZÁMEK

Ona je celá tahle výstava jen taková markýrovaná. Taková velká školní pomůcka, omyvatelná maketa, spíše kontaktní než prožitková, žádný opravdický strašidelný zámek předsudků, který by se podobal realitě a zanechal emoční stopu. Právě takový by u nás nicméně měl stát pro dospělé na úctyhodném místě hned vedle Pražského hradu! Na výpravnosti jeho atrakcí by se nemělo šetřit materiálem ani talentem a soudci by měli procházku jím nařizovat některým lidem za trest! Evropská unie by jistě vrchovatě přispěla a turisté by se mohli ve frontě přetrhnout.
Autorkou kroměřížského Labyrintu je americká novinářka a spisovatelka Susan Shapirová, pro jejíž instalaci Amaze and Beyond v muzeu v Harisburgu se nadchli manželé Janíkovi z Nového Jičína, kteří se zabývají pozitivním životním stylem. A ti projekt prosadili i u nás. Expozice musí být demontovatelná a mobilní, skončila v Kroměříži s únorem, pak putovala do Zlína, Vsetína a Olomouce, aby si ji vyzkoušely po zdejším mimořádném návštěvnickém úspěchu i tamní školy.
Osmáci dále procházejí krátkým prostorem zatemnělým závěsy, kde v úplné tmě narážejí rukama i obličejem na pruhy igelitu visící ze stropu. Igelit neublíží, ale strach z neznáma, v němž nevidomí žijí stále, se za těch pár metrů přesto přihlásí. Následuje místnost upravená jako kuchyňka, kde si můžete vyzkoušet jízdu na kolečkovém křesle.
„Ty vole, to jde ztuha!“ „Ukaž, vždyť je to hračka. Hele – vezmu hrníček a … no jo, ono to nezatáčí! Sakra, mě bolej ruce!“
Na tmu děti patrně zapomenou, ale na reálnou zkušenost s vozíkem těžko. Nebudou se příště na nepohyblivé spoluobčany dívat jako na něco neznámého, první, co je napadne, bude obdiv: To není žádná legrace, ručně ovládat takové křeslo, já jsem na tom seděl!
Následuje průchod panely s nápisy, komu všemu je sem vstup zakázán. Černým, žlutým, červeným, zeleným i bílým. Působí to vtipně, jenže — jak pro koho. Průvodkyně vzpomíná na vietnamského chlapce, který uprostřed svých spolužáků nevydýchal nápis Žlutým vstup zakázán a rozčilil se. Do té chvíle patrně doufal, že na něj výstava zapomene, protože slovo „rákosník“ tu nepadne ani jednou. On přece k těm, kterým bílí nadávají, patřit nechce!
Z této příhody plyne i jedna vážnější obava: Co se asi děje v duši malého Roma, když stojí s jedním nebo dvěma bílými spolužáky na značce STOP a reproduktor zařve: „Černá hubo!“
„Žáci přicházejí na výstavu připraveni svými pedagogy, a pokud se tu ocitnou děti z menšin nebo handicapované, snažíme se jim předem věnovat individuální pozornost. Ale plně uspokojivě to ošetřené není. To je vidět na reakci těch dětí,“ říká průvodkyně. Takový simulační trénink. Kdyby si doma lidé tmavé pleti říkali důsledně něžně „černá hubo“, přestala by na ně nadávka fungovat. Stejně jako když si nevidomí z legrace nadávají do „tyfl áků“.

PŘEDSUDKY JSOU VĚČNÉ

Co to ty předsudky v nás vlastně jsou? I podle statistik jich nejvíce mají ti, kteří jednoznačně tvrdí, že s nimi nemají problém. Jste si jisti, že nejste rasisté? Hrklo by ve vás, kdybyste při převozu svého dítěte na sál zjistili, že ho bude operovat špičkový chirurg romského původu?
Předsudky jsou důsledkem naší biologické výbavy, osobnostní struktury i sociálních vlivů. Předsudek je emočně nabitý, kriticky nezhodnocený úsudek a z něj plynoucí postoj. Často zobecňuje negativní vlastnosti jednotlivce na vlastnosti skupiny. Neopírá se o porozumění.
Pokud pořád ještě nemáte jasno, podívejte se na internetové diskusní servery. To jsou dobové kontejnery na hnusné lidské předsudky. A není sporu o tom, že by se nám žilo lépe, kdybychom je neměli na očích, kdybychom jim neposkytovali mediální prostor. Můžeme si dokola opakovat, že anonymita sítě i anonymita davu zásadně mění lidské chování a mažou kulturní zábrany, že politická korektnost jen zametá předsudky pod koberec, a tím je živí. To všechno je pravda, ale nenabízí řešení. Proto mimochodem do Labyrintu nevchází třída pohromadě, ale po co nejmenších skupinkách, nejlépe po jednotlivcích. Než se ocitneme v nejoblíbenější místnosti s autobusem, procházíme ještě místnost se čtyřmi telefony. Mluví v nich neznámí spolužáci a návštěvníci mají uhádnout, o koho z přiložených fotografií jde. Až na konci Labyrintu se dozvědí, zda volili správně Romku, Vietnamku, tlustého kluka, nebo kluka na vozíčku. Opět jde jen o markýrovanou skutečnost – Romku nemluví Romka a Vietnamku pravá Vietnamka. Zato autobus, to je konečně něco. Polystyrénoví panáci v hadrech ze second handu strnule dřepí na sedačkách. Sednete si mezi ně a ozve se: „Smrdíš! Koukej odsud vypadnout!“ A tak dále. Děti po absolvování předchozích stanovišť plně rozumějí, o co tu jde, a rády si posedí. Přistoupí na hru, která funguje, možná i zkoumají, co u toho cítí.

FUNGUJE TO ALE?

Je to k něčemu? Odpověď, zda stále větší důraz na multikulturní a antidiskriminační výchovu v českých školách povede k výrazným změnám v postojích Čechů, není stoprocentně kladná. Ani odborníci si o efektu nedělají iluze. Nicméně je to cesta, která má spolu s prožitkovým pozitivním představováním jiných kultur, jako jsou Dny romské či vietnamské kultury na školách, nejlepší výsledky. Naše společnost se rozrůzňuje a je třeba na to děti a koneckonců i učitele připravovat. I když jsou předsudky nevymýtitelnou součástí každé společnosti, jen mají v různých dobách na různých místech různou podobu. Při stoupajícím počtu východních imigrantů, při politické kultuře v této zemi, při rasistických projevech na fotbalových stadiónech je vlastně zvláštní, že děti navštěvují Labyrint a rodiče chodí na nehorázného Borata?
Jak je to vlastně s tímhle antihrdinou, který zpívá z pláten světových multikin: „Hoď Žida do studny“ a tvrdí, že mají v Kazachstánu židobraní? Co na to sociologové? Není právě tenhle film jedním takovým strašidelným zámkem pro dospělé, o němž tu byla řeč? Komik Sacha Cohen, který sám pochází z ortodoxní židovské rodiny, tvrdí, že pokud někdo byť jen zauvažuje o tom, že na zeměkouli opravdu existuje země, v níž homosexuálové nosí modré klobouky, ženy žijí v klecích, pije se tu koňská moč a sýry se dělají „z mlíka z cecků mojí ségry“, měl by přemýšlet o svých předsudcích. A dělá si nechutnou legraci z americké politické korektnosti. Jenže kdyby takto provokativně podal téma holocaustu, vymýšlet by si vůbec nemusel. Cohenův humor nemá žádné zábrany, ani ty, které jsou daleko za hranicemi představivosti civilizovaných lidí.
Ze studií na Cambridge University si prý především pamatuje slova, že cesta do Auschwitzu byla dlážděna lhostejností, a také fakt, že ne všichni Němci byli nutně antisemity, že byli „jen apatičtí“. Přesto měli doma lampy z lidské kůže. Cohenův kazachstánský hlupáček s usměvavou křečí amerického reportéra jen odkrývá předsudky až na samou dřeň, v té se rýpe a pojídá ji se šklebem ďasíka. Ať už nám ten humor voní, nebo ne.

Co si o výstavě Labyrint myslíte vy?