Táta street artu

Haring patřil mezi neokázale angažované umělce a jakékoliv stavění bariér mezi lidmi, komunitami či celými zeměmi mu bylo proti srsti: v roce 1986 pojednal západní stranu berlínské zdi, nejvýraznějšího symbolu rozděleného světa, třísetmetrovou malbou. Otevřeně vystupoval proti rasové diskriminaci v Jihoafrické republice. Výraznou část své tvorby pojal jako varování před nebezpečím AIDS, jehož obětí se nakonec stal. Když 16. února 1990 zemřel, nebylo mu ještě ani dvaatřicet.
Stihl toho ovšem požehnaně, několikanásobně víc, než po sobě zanechá průměrný malíř tvořící do „kmetského věku“. V tom byl podobný Egonu Schielemu, který zemřel také předčasně a rovněž na následky epidemie (španělská chřipka, 1918) jako osmadvacetiletý. Nyní se v Krumlově – takto na dálku a přes propast času – setkávají.

RAKETA

Jako by ho popoháněl neviditelný vnitřní motor: po celá osmdesátá léta akceleroval a přidával na tempu jako raketa, která se chce zavěsit na oběžnou dráhu. Pracoval s obrovským nasazením. Jeho charakteristické figurky, jež do světa umění přinesl, patří k typickým znakům vizuální kultury konce dvacátého století. Jak správně svým citlivým nosem vycítil Timothy Leary, mají svou přitažlivost i ve století jednadvacátém, neboť jako vše, co se přibližuje k podstatě jevů, věcí a tvarů, nestárnou.
Haring vytvořil svůj vlastní styl, na první pohled okamžitě rozpoznatelný a každému srozumitelný, připomínající egyptské nebo aztécké umění nebo tvorbu australských domorodců a vyprávějící jednoduché příběhy, někdy svým seriálovým řazením odkazující i ke kultuře komiksů. Nešlo o žádnou spekulativní intelektuálskou polohu, ale o působení co nejpřímější cestou, i když někdy výjevy složené z figurálních propletenců dostávaly podobu až jakéhosi labyrintu.

NEPRAVDĚPODOBNÁ HVĚZDA

Haringovi se tak podařilo bleskurychle zařadit mezi hvězdy popkultury své doby. Už v roce 1982 třicetisekundová animace jeho různých ikon probleskovala po celý jeden měsíc na slavném elektronickém billboardu Spectacoloru na Times Square, tedy v samém srdci New Yorku, kde ji musely vidět milióny lidí. V roce 1984 jeho obraz ozdobil titulní stránku Vanity Fair. Byl vítanou ozdobou newyorských večírků, klubové scény a jeho tvář se objevovala na stránkách ze společnosti vedle Madonny, jeho kamarádky, Andyho Warhola, jeho gurua, nebo monacké princezny Caroline. Přátelil se s Dennisem Hopperem, spisovatelem Williamem S. Burroughsem, módním návrhářem Jeanem-Paulem Gaultierem, zpěvákem Boyem Georgem, Yoko Ono … Postmoderní elita.
Někomu se při vyslovení jména Keith Haring možná vybaví tričko s motivem batolete obklopeného svatozáří, nástěnná malba na kostele v italské Pise, někomu kresba v metru, jeho obchod Pop-shop ve čtvrti Soho, který se stal povinnou zastávkou mnoha umělců při návštěvě New Yorku, ale také třeba jeho podoba. Vypadal jako velmi nepravděpodobná hvězda: spíše neduživý obrýlený mladík s vysokým čelem oblečený do trička, džínů a kotníkových tenisek Nike s vytaženým jazykem, na první pohled plachý, introvertní zjev – trochu připomíná Woodyho Allena na začátku kariéry. Jenže aby člověk byl hvězdou, nemusí nutně vypadat jako hvězda – pokud opravdu hvězdou je. Někdy se to pozná až později, ale Keith Haring dokázal na svůj talent upozornit rychleji než kdo jiný. Warholovi se povedlo výrazněji prorazit až v pětatřiceti, podobně strmý vzestup jako Haring měl na newyorské scéně snad jen Jean-Michel Basquiat, malíř haitského původu, který ale bohužel zemřel ještě dříve než Keith: bylo mu dvacet osm, když se předávkoval heroinem.

HLEDÁNÍ

Dětství prožil v Kutztownu v Pensylvánii, v nudném venkovském městě, kde vyrůstal ve spořádané rodině ještě spolu se třemi mladšími sestrami (všechny děti dostaly jméno začínající na „K“: Keith, Kay, Kristen, Karen) a revoltoval konzumováním alkoholu a drog, z nichž favorizoval najmě PCP, andělský prach. Ale jako umělec se narodil až v New Yorku, do něhož se dostal po studiích v Pittsburghu v roce 1978, když mu bylo devatenáct. To už měl vyřešenou svou sexuální orientaci: o panictví sice přišel v osmnácti s kamarádkou Susan, jenže při prohlížení heterosexuálně zaměřených pornografických časopisů zjistil, že ho na obrázcích více než ženy zajímají muži. Začal si kupovat magazíny pro homosexuály a záhy se o svém skutečném zájmu ujistil také „naostro“. Až do svého onemocnění byl – jemně řečeno – sexuálně velmi aktivní, což znamená promiskuitní, ale takový už byl snad celý New York přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy si nikdo nemohl uvědomovat, jak krutá daň se bude za radostné chvíle zanedlouho splácet. Malíř Kenny Scharf, jeden z nejbližších Keithových kamarádů, s nímž navštěvoval School of Visual Arts, a hlavně Club 57, kde měli jakousi základnu, si jednoho dne při pohledu do zaplněného sálu uvědomil: „Bože, vždyť já jsem se všemi těmi lidmi spal …!“ Keith se navíc zamilovával snadno. V autorizovaném životopise, který napsal americký umělecký kritik John Gruen, vzpomíná, jak se seznámil v roce 1986 na diskotéce Paradise Garage s Juanem Riverou: „Uviděl jsem neuvěřitelně krásného chlapce. Kouknu se na něj a vidím, že je to muž mých snů … Vzal jsem ho k sobě domů… Nalezl jsem novou lásku… Paní Haringovou.“

METRO JE GALERIE

Od příchodu do New Yorku Keithe Haringa přitahovalo graffi ti, opravdový metropolitní folklór, první svého druhu v New Yorku, jenž nepotřeboval žádné galerie, protože výstavními prostorami se stalo vlastně celé město, ulice, fasády, zdi, ploty – a především metro, vlaky spletité newyorské podzemní dráhy, které sprejeři proměňovali ve fantastické barevné objekty. Metro ho lákalo, cítil, jaký má autorský i divácký potenciál, ale nějakou dobu mu trvalo, než si našel svou vlastní polohu: „Když jsem viděl všude ty černé panely z podzemky, uvědomil jsem si, co jsem objevil.
Najednou všechno zapadalo do sebe. Všechno, co jsem pozoroval celé dva roky, kdy jsem byl v New Yorku, dávalo dokonalý smysl. Teď jsem našel způsob, jak se zúčastnit činnosti autorů graffi ti, aniž bych je napodoboval, protože jsem nechtěl kreslit na vagóny. Kvůli kreslení na billboardy jsem se ještě více vystavoval nebezpečí, že mě chytí policie – byl v tom tedy prvek ohrožení.“ Asi tak stokrát musel zaplatit pokutu, jednou byl zadržen a odveden na policejní stanici, ale navzdory tomu si vypracoval osobitý projev, který se nezakládal jako u klasických graffi tistů na opakovaném nástřiku své přezdívky, nýbrž na kreslených obrázcích, jež fungovaly nejenom samy o sobě, ale také reagovaly na okolní reklamy a místo jako takové. Haring měl už kolem dvacítky zkušenou, pevnou kresbu, klidnou linku a na zdi dokázal kreslit či malovat bez předchozích příprav a skic. Samotný formát obrazu většinou ještě vymezil kresleným rámem a pak se s jistotou pouštěl do lapidárních i spletitých kompozic, na nichž není patrné jakékoliv zaváhání a tápaní. Vypadá to suverénně (ale není to taková ta suverenita, jíž chce umělec ukázat, jak skvělou ruku má) a kompaktně.

IKONY

Některé z Haringem používaných motivů se díky častějšímu užívání staly až jakýmisi ikonami. Jenom namátkou si některé připomeňme: Batole, UFO, Pes, Běžící panáček, Masturbující panáček, Svatozář, Spermie, Panáček s dírou v břiše, kterou proskakuje pes.
Všechny by stály určitě za psychoanalytické pojednání, ale není zase žádným překvapením, že až na vzácné výjimky nezobrazoval ženy (a pokud ano, tak těhotné jako symbol plodnosti a pokračování života), kdežto často si vybíral homosexuální akt, někdy dokonce sodomistický (naznačená soulož se psem). On sám kupříkladu velmi tajuplný motiv muže s dírou v břiše vysvětlil jako způsob, jenž mu pomohl vyrovnat se s vraždou Johna Lennona. „Příštího rána jsem se probudil s touto představou ve své hlavě – s představou muže s dírou v žaludku – a vždy jsem spojoval tento obraz se smrtí Johna Lennona.“

VÝSTAVY

První Keithova newyorská výstava proběhla v Galerii Tonyho Shafraziho v roce 1982 a měla málo vídanou odezvu. Celou galerii totálně zaplnil svým dílem, které už lidi znali „odjinud“. Svými postavičkami pomaloval zdi a mezi ně pověsil od země až do stropu kresby na papíru a malbou pojednané vinylové plachty. Bylo to představení prostoupené spoustou nápadů, práce a energie. Navíc galerista Shafrazi osvědčil velmi dobrou marketingovou strategii, jež se projevila hvězdnou společností na vernisáži: přišly malířské pop artové hvězdy, jako Roy Lichtenstein nebo Robert Rauschenberg, sochaři Sol LeWitt a Richard Serra, ale také italský malíř Francesco Clemente. Chtěli vidět svého nového kolegu, pro New York to byla prvořadá senzace a Tony Shafrazi se stal Haringovým galeristou. Nebylo to v žádném případě tak, že by galerista „udělal“ novou hvězdu – jeho role spočívala v tom, že rozeznal jeho talent a umožnil mu rozvoj.
Ve stejném roce zareagovala bleskově Evropa a Keith Haring je vybrán na Documentu, v pořadí sedmou prestižní přehlídku současného umění v německém Kasselu, po níž se podíval ještě do Nizozemska, Belgie či Itálie. V Evropě je přijat okamžitě do nejvyšších uměleckých pater. Podobně rychle si Haringa zamilovalo také Japonsko, především Tokio, kde byl v roce 1988 otevřen jeho druhý Pop-shop na světě (dva roky po New Yorku), prodejna s jeho díly, a hlavně nejrůznějšími suvenýry, tričky, samolepkami, plakáty, pohlednicemi, odznaky. Keith Haring tvrdě dřel, aby se lidé mohli obklopit jeho uměním. A povedlo se mu to.

VE STÍNU AIDS

V polovině osmdesátých let začínají umírat jeho přátelé. Už se nemluví o jakési „rakovině homosexuálů“ jako na začátku tohoto desetiletí, nemoc dostala svoje jméno: AIDS. „Během osmdesátých let jsem si stále uvědomoval, že jsem kandidátem AIDS. Věděl jsem to, protože v každém koutu New Yorku se vyskytovaly všechny druhy promiskuity – a já jsem byl do značné míry součástí toho všeho.“ Když se vrátil v roce 1988 z Japonska, zjistil, že to, co roky tušil, se stalo neodvratitelnou realitou. Jeho tělo bylo poseto fialovými skvrnami. Jsou věci, na které se nedá dost dobře vnitřně připravit: „Nejprve jste naprosto zničeni. Prožíváte strašné, obrovské rozrušení. Přestože jsem tak trochu čekal, že se to stane, tak když to přijde, nejste na to připraveni. Takže vaše první reakce je zhroucení. Šel jsem k East River na Lower East Side a jen jsem brečel, brečel a brečel.“

POSLEDNÍ MILENEC

Po třech letech se rozešel se svým milencem Juanem Riverou, který mu – jak nijak nezastíral – od začátku intelektuálně nestačil, ale zato byl krásný a byla s ním zábava. Jenže věk zábavy vzal za své a Keith věděl, že už mu příliš mnoho času nezbývá a musí změnit život. Podstupoval nepříjemnou léčbu a ve vysokých dávkách užíval lék Azidothymidin, AZT, jenž sice brání dalšímu množení viru v organismu, ale bohužel má závažné vedlejší účinky projevující se zhoršenou krvetvorbou. Přesto si ještě našel nového přítele, sotva devatenáctiletého Portoričana Gilberta Vázqueze. Bylo to ovšem platonické přátelství. Keithe fascinovala nejenom Gilova krása, ale zřejmě také určitý intelekt, protože mladík v pouhých šestnácti odmaturoval na Manhattan Centre for Science and Mathematics. „Stává se pro mě výzvou být s někým, s nímž nemám sexuální vztah.
Objevuji, jak nádherné je sdílet s někým láskyplný vztah.“ Bohužel na to přišel už příliš pozdě – na druhou stranu je i pozdní poznání lepší než žádné, třebaže vynucené okolnostmi více než zlověstnými.

EPILOG

Na vzpomínkové bohoslužbě 4. května 1990, tedy necelé tři měsíce po smrti Keithe Haringa, se v newyorské katedrále svatého Jana na tisíc jeho přátel, umělců, galeristů, ale i politiků. Mezi řečníky byli například David Dinkins, první afroamerický starosta New Yorku, dále komisař newyorských parků Henry J. Stern, malíř Kenny Scharf, galerista Tony Shafrazi nebo herec Dennis Hopper. Přítomnost starosty Dinkinse či Sterna, dvou mužů s největším vlivem na veřejné prostory New Yorku, byla důkazem toho, jak hlavní město světového umění, které vyhlásilo graffi ti nelítostný boj, přijalo Keithe Haringa za svého.

---

SEDM LET S KEITHEM

JULIA GRUENOVÁ, ředitelka Nadace Keithe Haringa, jež do Českého Krumlova př? ela zahájit výstavu, byla Keithi Haringovi nablízku od roku 1984, kdy se stala jeho osobní asistentkou, až do jeho posledních okamžiků. O Haringovo dílo a odkaz neustále pečuje.

* Jaké bylo vaše první setkání s Keithem Haringem?

Velmi zajímavé. V té době se pohyboval na dvou scénách, na galerijní, ale pořád ještě maloval obrázky v metru. Když mě přijali v dubnu 1984, Keith cestoval po Evropě, kde měl výstavy. Když o měsíc později přijel do New Yorku, byla jsem už jeho studiovým manažerem. Byl to zvláštní okamžik. Oba jsme byli stejně staří, bylo nám pětadvacet. Vyrostl velmi rychle v celebritu a teď se ke mně měl chovat jako nějaký zaměstnavatel. To mu dělalo problémy, pořádně ani nevěděl, o co mě požádat, jaký úkol mi dát. Po deseti minutách mlčení jsem se zeptala, co bych vlastně mohla pro něj udělat. Nevěděl. Byl z toho dost bezradný, ale snažil se z toho udělat legraci a řekl, že si spolu můžeme hrát na úředníky. Tak jsem se začala starat o jeho program. Nebyl příliš verbálně vybavený člověk, moc toho nenamluvil, ale byl velmi společenský a nějakou společnost neustále vyhledával. Proto potřeboval někoho, kdo by mu hlídal čas. Cestoval po Austrálii, Evropě, dělal nástěnné projekty, těch věcí byla najednou strašná spousta, a každý se s ním chtěl kamarádit, někam ho pozvat, mít od něj obrázky a bylo to náročné na organizaci. Pochopil, že v tom bych mohla pomoci právě já.

* Byl opravdu tak pracovitý, jak se o něm traduje?

Byl to workoholický typ, posedlý prací, svou tvorbou, člověk, jenž se svými kresbami snažil něco sdělit, komunikoval přímo s publikem, a z tohoto absolutně neznámého umělce se dostal až do galerií. Tvrdě pracoval na tom, aby jeho umění mělo co nejširší dosah a zároveň se stalo součástí „velkého umění“. Když se to povedlo, velmi to uspokojilo jeho ambice.

* Co ho inspirovalo?

Snažil se poukazovat na věci, které považoval za důležité. Je nutné si uvědomit, že byl nejaktivnější v dobách Reaganovy vlády. Znepokojovalo ho veliké ekonomické rozdělení světa, apartheid a velmi ostře vystupoval proti jakémukoliv fundamentalismu. Nesnášel rigidní církevní organizaci, jež s fundamentalismem velice často úzce souvisí. Cítil přímou odpovědnost umělců, aby otevírali debatu na bolavá témata a aby se jich opravdu účastnili svým hlasem nebo tvorbou.

* Byl věřící?

Měl svou víru, věřil ve spiritualitu člověka, ale do žádné církve nepatřil, i když byl vychováván jako protestant, v mládí navštěvoval nedělní školu a musel chodit do kostela, protože to patřilo k životu na americkém maloměstě. Na počátku sedmdesátých let se asi dva roky velmi intenzívně účastnil církevních akcí. Thomas Sokolowski, který na červen připravuje v pittsburském Warholově muzeu výstavu „Andy Warhol, Keith Haring a jejich pohled na náboženství“, je přesvědčen, že období hluboké víry posléze umožnilo Haringovi tak silně vystupovat proti církvi. Církev nepřijala jeho homosexuální identitu, a proto se z jejího někdejšího naprostého přívržence stal jednoznačný odpůrce.

* Změnil se nějak výrazně jeho postoj k životu, když v roce 1988 zjistil, že je HIV pozitivní?

Od té doby se v jeho díle odráží jak samotná nemoc, tak obavy a strach z ní. Zobrazuje všechno, co s tím souvisí, tíseň, zmatek, depresi. Byl promiskuitní, měl mnoho partnerů a řada z nich umírala. Jeho práce ale s vidinou nadcházejícího konce ještě více nabrala na obrátkách. Jestliže předtím byl workoholik, stává se z něj workoholik na druhou. Práce, jež začal dělat, byly součástí kampaně proti AIDS. Najednou si vybíral velké projekty, nástěnné malby, galerie, muzea. Celý život se snažil hodně pracovat s dětmi a záleželo mu na tom zejména od chvíle, kdy se stal součástí obchodní mašinérie. Nacházel tím očištění, snad spásu a dostával se ke komunikaci oproštěné od komerčního balastu. Moc mu na tom záleželo, byl kmotrem spousty dětí, navštěvoval školy, pořádal workshopy s dětmi a ten kontakt se snažil udržet.

* Proč svoje onemocnění poprvé veřejně oznámil až o rok později, v rozhovoru s Davidem Sheff em pro Rolling Stone?

O rok to odložil, aby měl ještě nějakou dobu pro sebe. I když se to může zdát sobecké, jemu to dalo rok života, v němž mohl ještě dělat úplně všechno, co chtěl. Bylo to pro něj důležité, protože v té době spousta umělců přiznala, že jsou HIV pozitivní, a jejich život to dramaticky změnilo, dostali se do společenské izolace. Jeho život byl v té době těžce poznamenán vnitřními obavami, protože už nešlo o to, jestli umře, ale otázka zněla: za jak dlouho? Jestli za měsíc, za rok … Když začínal, měl milióny diváků v metru a spousta lidí si myslí, že chtěl zůstal jenom veřejným umělcem a nechtěl, aby jeho umění bylo zavírané do galerií. Ale on opravdu chtěl, aby je vidělo co nejvíce diváků a zároveň aby bylo co nejvíce zveřejňováno. Měl silné ego … Záleželo mu tudíž na tom, co po něm zůstane. Proto v roce 1989 založil nadaci, která má za cíl dvě věci: jednak boj proti AIDS, jednak pomoc tvořivosti dětí. Chtěl, aby jeho umění k oběma cílům přispívalo.

Byl podle vás Keith Haring mutant, mimozemšťan, nebo jen talentovaný homosexuál?