Aspoň máme o co hrát…

Z historie jsou známy takové výpadky. Nás například potkávaly před desítkami let s tehdy ještě outsiderem Finskem. Památná je také prohra suverénní ruské „sborné“ 4:6 s Polskem na šampionátu 1976 v Katovicích. Stačí se však ohlédnout jen o rok zpátky, kdy jsme prohráli 2:3 se Švýcary na turínské olympiádě, a to v týmu hrály nejzářivější hvězdy z NHL.
Letos v Moskvě byli blízko k překvapení Kanaďané, kteří postupně a pracně zdolávali Němce 3:2, Nory 4:2 a Slováky 5:4. Hosták v rozhovoru (uskutečnil se před měsícem) prohlásil: „Češi předvádějí hru – díky metodice, hráčským typům i samotným hráčům –, s níž se soupeř musí těžce potýkat. My nemusíme hledat protizbraň na Švédy, Rusy, Kanaďany, ale tohle je naopak starost soupeřů. Víme, že budeme-li hrát svou hru, uspějeme. (...) Naše hra vychází z dobré defenzívy, jež začíná u brankáře, kterému je nutné pomáhat, a pak máme výtečný přechod z obrany do útoku. V tom jsme nejnebezpečnější na světě. Tvrdí to všichni experti. Když získáme v obraně puk, strašně rychle dokážeme udeřit.“
Proti Němcům jsme však udeřit nedokázali a hráli bez nápadu i důrazu. Bylo to něco, co zná každý z nás, když přijde takzvaný den Blbec. Němci, předem outsideři, bránili, tedy bořili, což je vždy jednodušší, a z minima šancí vytěžili maximum. Naši hráči si s tím nevěděli rady a poté ani nedokázali porážku vysvětlit. Ona se ale ani moc vysvětlit nedá. A podobně své vítězství viděli Němci, i když jim se pochopitelně mluvilo líp.
Berme to tak, že prohry a výhry ke sportu patří. Naše prohra byla zároveň i znamenitým příspěvkem k „vylepšení“ turnaje co do dramatičnosti. Majitelé tuzemských sportbarů ji určitě přivítali. Musíme totiž v sobotu porazit Slováky a v neděli Kanaďany, abychom postoupili do čtvrtfinále a mohli myslet na medaile, například na obhajobu loňského stříbra z Rigy.