Já, Klaus

. V Rusku nabádá členy své delegace, aby stejně jako on mluvili rusky, ačkoli sám neumí správně vyslovit ani oficiální název Ruska. Nyní vyhrožuje, že bude vlastním tělem bránit stavbě Kaplického knihovny. A to ani neskončilo jeho první volební období.
Klaus nikdy nebyl jasně čitelným reprezentantem jedné politické školy. Pro moderní levici je moc individualistický; navíc neuznává džínovou bundu a nemá rád nevládní neziskovky. Pro moderní pravici je moc rigidní; stále nechce vidět, co člověk způsobuje přírodě. Pro neokonzervativce Bushova střihu je zase moc velký srab; nemá rád bomby a nevěří ve vývoz demokracie. Chvíli byla jeho politická nečitelnost i legrace, zvlášť na nudných mezinárodních summitech. Díky němu nám svět připisoval víc originality, než si zasloužíme. Nikdo třeba nikdy nevěděl, koho, kdy, kde a jakou řečí napomene. Navíc se občas nebál vyslovit inteligentní nepopulární názor – a teď samozřejmě nemyslím ten o počasí.
Nyní je bohužel čitelný až moc. V podstatě je proti všemu a všem – snad kromě jednovaječného prezidentsko-premiérského páru z Varšavy. To ale není vzhledem k současnému politickému kurzu Polska právě chytrá inklinace. Stejně jako náš hystericky pobožný soused se i Klaus dostává do extrémní izolované pozice, kdy vás svět bere pouze jako laciné pobavení. Je to celkem jedno, jestli na Hradě zakrátko skončí. Pokud ale myslí na druhé období (a pokud to s ním půjde stejně rychle), mohl by brzy ležet před Hradem a bránit nám, abychom se mu pletli do prezidentování.