Kouzlo okraje
Nedávno jsem potkal člověka, který měl stejnou vášeň jako já. Objíždí Prahu na kole. Skvěle jsem si popovídali o tom, že jízda přírodou je sice krásná věc, ale jízda po periferii hlavního města má taky něco do sebe. Byl jsem rád, že někdo trpí podobnou „úchylkou“ – vždycky potěší, když v tom nejste sami.
Po Praze se na kole obecně jezdí blbě, o tom už jsem v souvislosti s cyklostezkami psal minule. Ale je tu i dost cest, kudy to tak špatné není. Když se jimi dostanete na okraj města, už vám nic nebrání v tom podniknout okružní jízdu. Chcete-li ale objet Prahu celou, připravte se na více než sto kilometrů - záleží na tom, jak velký kruh chcete při jízdě opsat. Někde pojedete po silnicích, někde po polních pěšinách i cestičkách, někde dokonce po cyklostezkách.
Pražská periferie má stále své kouzlo, i když je to jiný půvab než ten, který měla za časů Kamila Lhotáka či Bohumila Hrabala. Zmizela periferní domáckost, malost, nahradila ji anonymní velikost nákupních středisek, hradeb panelákových měst, bezduchost satelitů. Ale ta linie město-krajina je pořád stejná, v tom je to kouzlo: končí prostor razantně přetvořený člověkem a začíná tzv. příroda. Za vámi cihly, beton, železo, před vámi pole, les, louky. A uprostřed vy. A s vámi také periferijní speciality: hodně odpadků, hodně chátrajících či nedokončených staveb, hodně nových domů, které se teprve zabydlují. Vítr tu vane úplně jinak než v centru, vzduch je tu čerstvější, je tu i trochu větší zima. Je tu místy dost bezútěšno, ale když dojedete na nějaký ten kopec, může se vám naskytnout pěkný výhled do dáli.
Mezi moje oblíbená periferijní místa patří třeba ruzyňské letiště, jehož oplocený prostor se dá z velké části objet, někde dokonce vede tak dobrá asfaltka, že sem jezdí bruslaři. Také krásně vidíte přistávající a startující letadla. Dalším „pěkným“ místem je sever Prahy, kde bývá mým cílem malá hvězdárna v Ďáblicích – právě odtud je někdy vidět až na Ještěd. Zajímavé jsou i partie u Barrandovského sídliště, především v okolí Prokopského údolí. Nedávno jsem poprvé zajel i do neuvěřitelné zahrádkářské kolonie u Radotína. Je blízko místa, kde bude ústit tunel pražského okruhu. Vidět je odtud celé údolí soutoku Vltavy a Berounky. Kolonie je bizarní tím, jak našlapané tu jsou jednotlivé domky, jak jejich půdorys 3 x 3 metry majitelé zhodnotili tím, že stavbu „vyhnali“ do dvoupatrové výše. Je to chatkový panelákismus nejhrubšího zrna, ale na druhou stranu – výhled odtud mají majitelé skvělý. Rád jezdím oblastí u malešické teplárny, jejíž gigantický komín patří k nejvyšším stavbám v Praze. Jen kousek odtud jsem objevil pozůstatky jakéhosi mamutího betonového komplexu, zřejmě z konce 80. let. Jakýkoli postkatastrofický film by se tu točil ideálně.
Ošklivosti si na podobných cestách skutečně občas užiji dost. Ale obvykle na podobné výlety vzpomínám stejně jako na ty, kdy jsem byl na Šumavě, v Krkonoších… Svět na periferii se vám vryje do mysli, vjemy se totiž střídají prudce. Je tu mnoho kontrastů, prostor ve vás vyvolává otázky a nutí přemýšlet nad tím, jaká je naše civilizace a kam se ubírá. A velká výhoda jízd po periferii spočívá i v tom, že to máte pak blízko na metro či příměstský vlak, kterým se rychle dostanete domů.
