Mu'ammara raději ne…
Nic než nechutný handl, tak by se dalo označit veškeré dění okolo uvězněných a nyní propuštěných bulharských sestřiček. Alespoň pokud na celou aféru hledíme očima morálky, spravedlnosti. Terorista zajme nevinné, vězní je a pak, protože prozřel a teroristická minulost se mu nehodí do krámu, je blahosklonně propustí.
Ale nechá si za to tučně zaplatit. Celé je to výsměchem jakékoli zákonnosti, je to vyděračství par exellence. A západní politici, kteří mají morálky, pravdy, lidských práv atd. plná ústa, na takový potupný kšeft přistoupili. Proč tedy rovnou nevykoupí všechny zajatce, které arabští teroristé drží po celém světě?! A ty neuvěřitelné verbální ohebnosti, které politici vypouštěli v minulých dnech z úst?! Z toho by měli propagandisté z jakékoli totalitní země radost, jak se tu pravda zametá pod koberec.
Vnímáno z hlediska pragmatického, z hlediska reálné politiky, jde ale o vcelku úspěšné vyřešení jedné zapeklité causy. Nevinní lidé zůstanou naživu: to je hlavní výsledek, ke němuž se dospělo zcela podle hesla, že účel světí prostředky. Mu'ammaru Kaddáfímu se otevírá cesta do Evropy, Západu se zase otevírá cesta k libyjské ropě a vůbec do celého arabského světa, kde nemá v posledních letech moc přátel. Byl to sice pro Evropu nevýhodný obchod, ale kdo ví, třeba z něj v širším hledisku poplynou zisky, o nichž zatím nevíme. A viděno z libyjské strany: ani Kaddáfí to nemá lehké, je nyní vystaven vnitřnímu tlaku muslimských radikálů, kteří tvrdí, že se svým obchodem Západu zaprodal. Vskutku záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na celou věc díváme.
Nicméně jedna otázka stále visí ve vzduchu: je možné, aby se tyran stal lidumilným mírotvorcem, který se k tyranii už nikdy nevrátí? Jestliže nyní chce Francie pomáhat Libyi s jaderným programem, jaká je záruka, že to nedopadne stejně, jako když USA pomáhaly svého času Iráku v boji proti Íránu? Tedy, že z bývalého přítele se stane nepřítel? Zkušeností, kdy se arabské státy a jejich šéfové jednou tvářili tak, pak zas naopak bychom v nedávných dějinách našli hodně. Skoro to připomíná scény z filmu Tři veteráni, kde orientální obchodníci bleskově mění transparenty s nápisy Cizinec – našinec na Cizinec není našinec. I kdyby se totiž sám Kaddáfí do konce života tvářil jako svatoušek, nebude tu věčně a pak je opět otázka, jakým směrem se Libye vydá.
Jakkoli nyní tedy Kaddáfí rozevírá svou náruč a volá „Evropané, pojďte na mou hruď“, to nejlepší, co by Evropa mohla udělat, je, na onu hruď nejít a být spíš na pozoru. Vždycky, když se Evropa paktovala s tyrany, ať už to byl kdokoli a kdekoli, na to totiž nakonec doplatila. Spravedlnost se sice toulá po všelijakých stezkách, ale je opravdu jen jedna a dříve nebo později na ni dojde.
