Chudák pan Radar
Všichni teď kritizují Tomáše Klvaňu. Můj exkolega Miloš Čermák z něj dokonce udělal bývalého výborného novináře, aby záhy napsal, že je na vládního zmocněnce moc dobrý. Odborník na komunikaci - cokoli to znamená - Daniel Köppl v LN prohlásil, že Klvaňa neargumentuje a že by stát mohl najmout agenturu. Doufám, že nemyslel sebe.
Ne že by Klvaňa neudělal komunikační chyby. Především se neměl do něčeho tak stupidního, iracionálního a nevděčného vůbec nechat navézt; BAT (pozn. British American Tobacco, kde zastává funkci jednatele firmy) mu snad platí za cigarety – jiné ožehavé téma - dost peněz, další PR pohromu nepotřebuje. Problém je, že pan Radar, kdokoli ho zrovna dělá, jedná převážně s lidmi, kteří sami sebe na základě zcela iracionálních argumentů přesvědčili, že radar vysílá samé zdravotně závadné věci – a teď nemyslím signál Novy.
V tom mají politickou podporu i od Jiřího Paroubka; i mistr iracionality vycítil horší lidské pudy, svůj politický kapitál. Jednat tak vlastně není o čem: místní lidé prostě radar nechtějí, za žádnou cenu. Třicet jedna obcí – tedy drtivá většina - se kvůli tomu nyní spojilo do svazku, který bude vystupovat proti radaru. Jednat se dá jen o tom, kolik peněz vláda nakonec na celý problém vyhodí; tedy o tom, co všechno si obce za radar postaví. Řekl bych, že dost. Svým způsobem by si měly radar hýčkat.
A komunikace? V případě tak závažného politického rozhodnutí vláda nemá co najímat komunikační agenturu. Ta vždy smrdí ještě větším PR podvodem než sebehorší vládní zmocněnec. Nebo si snad Köppl představuje rozdávání igelitek s pivním otvírákem ve tvaru radaru? Jednat s obcemi měla hned od začátku přímo vláda. Ne je ale přesvědčovat, jak to média stále prezentují. Prostě jen moc nelhat. Do toho patří i to, že o jistých věcech se nerozhoduje v hospodě.
