Nižší princip
Podle LN o tom Jiří Čunek ví jen od novinářů, takže to dřív nebo později zřejmě bude pravda. Po tři čtvrtě roce hádání o reformu a jejím následném schválení se vláda opět vrátí k práci, jíž se všechny vlády obvykle věnují nejvíc: práci na sobě. Jako obvykle to zřejmě odnesou ti nejschopnější.
Samozřejmě tím nemyslím spekulaci, že Vlastu Parkanovou (KDU-ČSL) nahradí Jan Vidím (ODS); pro dobro nás všech se Parkanová měla vždy v politice věnovat pouze zpěvu, nikoli řízení armády. Co kdyby náš obrněnec jednou ujel dál než ke Svobodné Evropě, třeba do militantního Polska? Myslím výměnu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (ODS) za Cyrila Svobodu (KDU-ČSL). Pospíšil je totiž jedním z mála ministrů, který nejen vypadá, jako by svou práci opravdu dělal z vlastního přesvědčení o veřejně prospěšné věci, ne z přesvědčení o osobně či stranicky prospěšné věci - což bývá fatální rozdíl. Nepotrpí si na patetické kecy; nemá moravský přízvuk; netáhne za sebou obvinění; zatím se nestihl stát arogantní či demagogický jako např. jeho vrstevník z ČSSD Jeroným Tejc, leštič Paroubkových rétorických perel. Téměř o něm nevíme, jak to má být.
Doufejme, že je to všechno jen špatný vtip. Že se správcem justice, jež stále zoufale potřebuje reformátora, nestane člověk, který se vždy bál tohle slovo jen vyslovit. Jako ministr Svoboda vždy vypadal, že ho během dne trefí dva infarkty: co kdyby náhodou udělal něco, za co by večer v televizi musel – nedejbůh - sám nést zodpovědnost? Radši proto nikdy neudělal nic. Politiku vždy bral jako úlitby všem.
Ještě horší vtip by ale byl, kdyby Pospíšil skončil kvůli vnitrostranickým sporům v ODS. Patří totiž ke generaci politiků, do níž kdysi Václav Havel vkládal největší naděje: emotivně, ideově i politicky téměř neušpiněný komunismem, Listopadem ani následným velkým zhasnutím, špunty naší politiky.
