Milí internetoví diskutéři...

… tak jsem si dočetl celou – to slovo zdůrazňuji - diskuzi pod svým článkem JACÍ JSTE, INTERNETOVÍ DISKUTÉŘI? A musím říct, že jste mě fakt … pobavili a potěšili!
Tedy předně: ten článek nebyl nějakým jednoznačným soudem nad diskutéry, měl spíš otevřít některé otázky, na které hledám odpověď. A bylo to také záměrné popíchnutí, vyprovokování k názorům – hlavně asi odstavec o „osamocenosti“ - protože kdo by chtěl vypadat jako osamělec? (I když někdy je lepší být sám než s blbcem.) A tak jste se – respektive někteří z vás – logicky začali „bránit“. A napsali jste něco o sobě.
A účel byl splněn! Najednou ke mně totiž promlouvali konkrétní lidé s konkrétním osudem, vyskytující se na konkrétním místě. Tím jste přispěli do debaty skvělou věcí: dodali jste postavu. Ne anonymní přezdívku, ale člověka s jeho příběhem. Díky vám všem za upřímnost – to myslím vážně. Ani jste nemuseli psát svá jména, důležité bylo jejich pozadí. A díky i těm, kteří se dokonce k nějaké té osamocenosti přiznali! Jinak se ale ukázalo, že internetoví debatéři nejsou nějakou zvláštní skupinou, jsou to prostě normální lidé, kteří, když začnou psát sami o sobě, jsou najednou trochu jiní, lidštější, než když jenom komentují názory druhých.
V té debatě zazněla neuvěřitelná škála názorů. Abych to řekl přesně: zaznělo v ní úplně všechno, co zaznít mohlo. Názory ze všech možných stran, ze všech možných úhlů pohledu, všech forem. Někdo se do mě trefoval, někdo mě odhalil, někdo se jen bavil, někdo říkal věci důležité, někdo plkal blbiny, někdo byl lapidární a někdo ukecaný, někdo byl až dojemný… Někdo dokonce veršoval. Celou tuhle diskuzi jsem četl skutečně se zvýšeným zájmem, protože mi přišlo, že najednou má trochu jiný tah i směr, má víc šťávy. A důkazem jisté výjimečnosti celé téhle „akce“ může být i fakt, že ohlasů se tu neobjevilo pár desítek, ale rovnou několik stovek. Trošku víc jste se do téhle hry-debaty položili.
Další pravdou, která se mi tu zjevila ve své průhlednosti, je to, že internetově debatovat je skutečně jen jiná forma potřeby lidské komunikace. Člověk je tvor společenský a jeho existence je možná jen v rámci jiných lidí. Žít jako Robinson je výjimka potvrzující pravidlo a koneckonců i v klášterech se mniši mezi sebou bavili. Bez dialogu život nejde. A tím jsem si ujasnil i odpověď na otázku, kterou jsem si položil nakonec: totiž zda bych se do podobných debat zapojoval, kdybych nebyl novinářem. Teď vím, že bych čas od času do nějaké diskuze určitě přispěl. Mám totiž dost velkou potřebu komunikace, taky se rád bavím s lidmi. A i proto vlastně dělám tuhle práci, jsem novinářem. Kdybych jím nebyl, taky bych teď asi seděl nad nějakým článkem na českém serveru a vyměňoval si názory. Ale protože jsem „na druhém břehu“, holt články píšu já a vy píšete ohlasy. A třeba se jednou v budoucnu role prohodí.
Takže diskutujte dále. Možná vás budu číst a možná ne, možná vy budete číst moje články a možná ne. Možná nebudete s mými názory souhlasit, možná ano. Ale podstatné je, že mezilidská komunikační kára jede dál.