Kariéra po kariéře
Dominik Hašek, Karel Poborský, Roman Šebrle, Kateřina Neumannová - slavní sportovci se v závěru své sportovní kariéry vydali na další životní dráhu. Tihle jsou nejznámější, ale nejsou zdaleka sami. Co si o přechodu profesionálních sportovců do života po skončení jejich kariéry na hřištích myslíte vy?
Hokejový brankář Dominik Hašek je už několik let zakladatelem a vlastníkem oděvní firmy. Fotbalista Karel Poborský je majitelem továrny na zdravotnická lůžka a sítě obchodů se sportovním zbožím. Atlet Roman Šebrle buduje vlastní sportovní areál. Lyžařka Kateřina Neumannová se přeškolila na majitelku penziónu, PR manažerku a šéfku organizačního výboru světového šampionátu.
Co je v jejich nové kariéře po kariéře – kromě dostatku kapitálu – rozhodující? Podnikatelský záměr a jeho kvalita? Dobří poradci a dobré kontakty? Dostatek elánu a píle, tedy vlastností získaných sportem?
Podle přezdívky nazval roku 1998 své eseróčko – Dominator. Cestou na olympiádu do Nagana sepsal dvacetistránkovou představu o firmě a hned ji faxoval společníkům. V příštích letech následovaly dva odchody a zase návraty Dominika Haška k hokeji, ale podnikat nepřestal. „Šlo o nápad několika lidí, líbilo se mi využití přezdívky i to, že budu podnikat ve sportu. Zatím si nemyslím, že jsem úspěšný. Alespoň finanční výsledky firmy v Česku tomu dosud nenasvědčují. Firmu sleduji zpovzdálí, nepodílím se na každodenních rozhodnutích, nicméně věřím v budoucnost značky a už se těším, až budu denně pracovat pro její úspěch,“ říká Hašek.
Chod firmy se sídlem v Praze-Holešovicích poznával zblízka v době letní hokejové přestávky. Pracoval i za pultem, prodával a vyptával se zákazníků, co by vylepšili. Firma měla loni na domácím trhu obrat třináct a předloni deset a půl miliónů korun. V Česku dodává zboží do sedmdesáti obchodů a v USA do třiceti fitnesscenter. „Protože je konkurence ve sportovním odívání tvrdá, zaměřujeme se na originalitu a kvalitu,“ dodává dvaačtyřicetiletá opora Detroitu Red Wings. Jako brankář se snažil prosadit v NHL svým originálním stylem. V podnikání usiluje o něco podobného, když jeho malá firma vytáhla srdnatě do souboje s koncerny světových značek. Paralela je tu nesporná.
Vysloužil si přezdívku Steve, protože na hřišti „jezdil“ podobně rychle jako kanadský lyžař tohoto jména a s příjmením Podborski. A tak byla Stevesport, s. r. o., první firmou fotbalisty Karla Pohorského, na niž navazuje Poborský VIII sport, s. r. o., síť obchodů se sportovním zbožím v pěti českých městech.
Proč VIII? Protože s osmičkou na dresu hrál. Za největší úspěch v podnikání však vděčí nápadu kamarádů z rodné Třeboně, kteří ve firmě Resi vyrábějí zdravotní lůžka a polohovací lehátka; přes polovinu produkce putuje do západní Evropy. „Před osmi lety neměli na rozjezd firmy dost peněz a obávali se vysokých úvěrů. Tak jsem vstoupil do firmy coby společník a spolumajitel,“ říká hráč, jenž v pětatřiceti ukončil letos sportovní kariéru v klubu, kde začínal – v SK Dynamo České Budějovice, a. s.; pro úplnost dodejme, že má pětinu klubových akcií a je předsedou představenstva. Tím však výčet jeho aktivit nekončí. Na hřišti vždy nápaditý (viz gól padáčkem na Euru 1996 do sítě Portugalska) a pracovitý záložník podniká i s realitami. V centru Českých Budějovic koupil dům, v němž zřídil kavárnu. Při českobudějovickém klubu založil akademii pro mladé hráče, aby pokračoval jejich růst. Vyhověl i přání fotbalového svazu a stal se vedoucím národního týmu. „Mohl bych si dát po dlouholeté kariéře nohy na stůl, jak o tom často kdekdo z fotbalistů či hokejistů mluví, ale patrně bych tak nedokázal žít.“
Hokejisty, kteří mezi našimi sportovci vydělávají nejvíc, lze rozdělit na dvě skupiny. „Početnější tvoří ti, kteří si sportem nenašetří tolik, aby nemuseli později pracovat. Ve druhé jsou ti, jež jejich příjmy do konce života finančně zajistí,“ podotýká známý hokejový trenér Marian Jelínek a dodává, že ve skupině bohatých téměř stoprocentně převládá snaha využívat kapitálu nad touhou realizovat.
Konkrétně o tom mluví i hokejový agent Jaromír Henyš: „Součástí naší práce je mít kontakty na konzultantské firmy a zejména hráčům NHL doporučit jejich služby. Firma se seznámí s příjmy hokejisty a navrhne plán, jak s penězi nakládat. Příklad: jestliže hráč vydělá ročně milión dolarů, přičemž většina našich nejlepších pobírá několikanásobně víc, měl by nanejvýš sto padesát tisíc použít na životní režii a zbytek investovat. Třetinu do nemovitostí, třetinu na rizikovější akcie a třetinu na akcie jistější. Plán se stanoví na celou, asi desetiletou kariéru v NHL. Tak postupuje devadesát devět procent hráčů.“ Podle Henyše jsou někteří v zacházení s akciemi smělejší, ale neradi o tom mluví: „Jeden bývalý hokejista si dosud ročně vyčleňuje dvě stě tisíc dolarů na burzovní adrenalinové hrátky, kde může být zisk patnáct i více procent, ale nemusí. A má úspěchy. ‚Jsem padesát tisíc v plusu!‘ hlásí mi obvykle. Ostatní peníze má uložené na jistotu.“
Bohatí hokejisté kupují v Praze domy a byty, aby je časem se ziskem prodali. To je další ekonomická jistota. „Proto nemají motivaci podnikat a vydělávat další peníze. Proč by se měli starat o chod nějakých firem, když neutratí ani úroky v bankách? Ano, někteří jsou scouty, tedy vyhledávači talentů klubů NHL, či trenéry mládeže v našich klubech, ale to berou jako hobby a šanci být u hokeje,“ charakterizuje Jelínek tuhle skupinu hokejových rentiérů.
Jak je na tom s podnikáním náš nejbohatší hokejista Jaromír Jágr, jenž ročně vydělává dvě stě miliónů korun? Podle Jelínka, jeho osobního kouče, dostává údajně denně až tři nabídky ke společným projektům, ale všechny odmítá, protože zatím zhodnocuje své výdělky výše popsaným způsobem.
Přejdeme-li od hokeje k fotbalu, ani tady se s výjimkou Poborského do klasického podnikání nikdo příliš nehrne. Pár let tvoří sestavu národního týmu téměř výhradně fotbalisté působící v předních klubech západní Evropy. Jejich příjmy jsou srovnatelné s výdělky hokejistů v NHL. S kapitálem nakládají obdobně, jak potvrzuje Pavel Zíka, majitel firmy Sport Invest, zastupující nejvíce fotbalisty, pak hokejisty i další sportovce: „Doporučíme jim banku, investiční skupinu či burzovního makléře a dále pokračují sami. Nejsme agentura, co by tohle zprostředkovala a pak z toho měla provize. Rádi však poradíme a připravíme klienty na život po skončení sportovní kariéry.“
Bývalý pracovník zahraničního obchodu založil firmu v roce 1998, a proto vidí i velké změny v chování sportovců. „Ti mladší nejsou zatíženi dobou před rokem 1989, mají sebevědomí, umějí jazyky, řadu věcí vnímají jinak, orientují se na burze. Mají jiný přístup ke sportu i životu než jejich předchůdci, nicméně ti nejvíce vydělávající fotbalisté stále hrají a podnikáním se nerozptylují.“ To platí i o brankáři Čechovi či záložníku Nedvědovi s příjmy zhruba dvě stě sedmdesát miliónů ročně a pochopitelně i o dalších. Byť se Nedvěd nedávno spálil a ve firmě Matfloor na Plzeňsku, jež šla do konkursu, ztratil kolem dvaceti miliónů.
Ze známých hráčů, kteří již ukončili kariéru, vyhlíží skoro symbolicky příběh Pavla Kuky. Podnikat začal v poměrně širokém záběru, vlastnil několik obchodů i časopis Hattrick, ale nyní aktivity omezil a spokojuje se s prací ve firmě fotbalového agenta Pasky. Jako by i jemu, podobně jako ostatním majetným hráčům, podnikání se svými starostmi za tu námahu nestálo.
Ne ve všech příbězích však jde pouze o peníze. Výjimku potvrzuje jeden příběh. Karel Randák, cyklistický reprezentant na dráze i silnici a do roku 1991 profesionální trenér v Dukle Praha, tvrdil ještě před pár lety svým známým, že sport už ho nezajímá, a tak pracuje na finančním úřadě. Leč pravda byla utajená a vyšla najevo až roku 2004, kdy se stal ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚUSI), čili šéfem české rozvědky. Zde pracoval i po odvolání z funkce v září 2006, což mělo souvislost s nástupem Topolánkovy vlády; do výslužby odešel letos na jaře. Cyklisté jsou pyšní na kolegu, jenž to dotáhl tak vysoko.
Zato příběh jeho kolegy cyklisty Karla Vacka je vzorově podnikatelský. V osmdesátých letech patřil k elitě, jel Závod míru i Tour de l´Avenir. Po revoluci a studiu vysoké školy závodil v Rakousku, ale dva roky před třicítkou sport opustil. S kamarádem a rovněž známým cyklistou Romanem Kreuzigerem vytvořil síť benzínových čerpadel – firmu Rokas (ROmanKArelSpolečnost). Její pozdější prodej jim vynesl stovky miliónů. Pak se jejich cesty rozešly. Kreuziger podniká ve stavebnictví, renovuje a pronajímá hotely. Vacek zamířil k lyžování, krátce byl členem výkonného výboru svazu, zmapoval terén a založil společnost Snowhill, což je největší tuzemský provozovatel lyžařských vleků. Firma loni investovala stovky miliónů do lyžařského areálu na Ještědu a chystá vstup do lukrativních horských areálů u nás i v cizině – v Rakousku i Rumunsku. Vacek se znalostí věci kritizuje nehospodárné počínání akciovek ČSTV v Krkonoších a podle zpráv z kuloárů prý nyní tahá za nitky v zákulisí připravovaného mistrovství světa lyžařů 2009 v Liberci. Cyklistika, ryze individualistický sport, v němž se úspěchy získávají dřinou v tréninku a závodě, je pro život a podnikání zřejmě ideální školou.
Hokejisté a fotbalisté, kteří se díky popularitě svých sportů stali již součástí show-businessu, jsou ekonomicky i existenčně takříkajíc za vodou a mohou žít, jak vidno, víceméně z úspor. To však neplatí o olympijských vítězích, třebaže sportovně dosáhli nesrovnatelně vyšších met.
Robert Změlík, zlatý desetibojař z Barcelony 1992, založil roku 1996 firmu Neways CZ na dovoz a prodej přírodních léčiv. Česká zemědělská a potravinářská inspekce ale mezi nimi objevila v roce 2002 tři preparáty s vysokým obsahem těžkých kovů a nařídila je stáhnout z trhu. Aféra poškodila jméno firmy, a proto bývalý atlet založil nový podnik jménem Starlife. V podnikání v Česku, Polsku a na Slovensku se stejným úsilím pokračuje.
Sympatický příběh kariéry po kariéře rozehrál i jiný slavný olympionik, desetibojař Roman Šebrle. Za padesát miliónů korun staví v Praze 6-Vokovicích sportovní areál, jehož bude jediným vlastníkem. Pětinu částky již uhradil, na zbytek má hypotéky. „V desetiboji moc peněz není. Atletikou bych na areál nevydělal, ani kdybych závodil do padesáti,“ směje se (více o jeho plánech v rozhovoru DESETIBOJAŘOVA „TOVÁRNA“ NA SPORT).
Naprosto v opačném stylu se vydala do víru byznysu lyžařka Kateřina Neumannová. Reklamně je „prodávána“ Josefem Jindrou, svým manažerem, životním partnerem i otcem své dcery, jehož blízkost dlouho a nepochopitelně nechtěla v médiích přiznat. S jeho pomocí, jak sama tvrdí, se stala vloni olympijskou vítězkou, postavila luxusní penzión na Šumavě a nyní pokračuje v aktivitách, jež by sama bez praxe v žádné profesi nezvládla. Neprůhledné okolnosti, za jakých stanula v čele organizačního výboru šampionátu lyžařů v Liberci 2009, vyvolaly mediální smršť, z níž nevyšla dobře. Její popularita v očích veřejnosti hodně utrpěla a je otázka, zda a jak to změní.
Řeklo by se, že vrcholový sportovec je zvyklý na tréninkovou řeholi a na zdolávání překážek v cestě za vítězstvími, a tak má ty nejlepší předpoklady být po skončení sportovní kariéry úspěšný v další životní seberealizaci. Nicméně trenér Jelínek zmiňuje aspekty sportovcova života, o nichž veřejnost příliš neví: „V mnoha případech žije již od dětství ve skleníkovém prostředí. V rodině i v klubu se kolem něj vytváří mikroklima, jež je výkonu podřízeno. To filtruje informace, aby nebyl rozladěn před výkonem. Odolnost vůči negativním zprávám má proto daleko menší i v životě, kdy tato ochranná bariéra spadne. Když je přesazen do normálního života a třeba podniká, nikdo ho nešetří. Najednou jdou na něj takové zprávy přímo. S tímhle skokem se mnozí těžko vyrovnávají. A pak jim ještě chybí to, co fyziologicky měli celý život – fyzický výdej energie a endorfiny. Osobnostně slabší jedinci s tím mívají často velké problémy.“
Těžko říci, nakolik se tato slova, byť jen trochu, mohla týkat příběhů, o nichž byla řeč. Řekl bych, že Dominika Haška či Karla Poborského ani v nejmenším. Nicméně tím více je jakékoliv snažení sportovců o úspěšnou další kariéru v životě sympatické.
DESETIBOJAŘOVA „TOVÁRNA“ NA SPORT
Narazil jsem na nepříliš vstřícný přístup místního zastupitelstva. A pak mi ideu na vybudování sportovního centra v Praze 6 přihrála náhoda. Bydlím tady již dvanáct let a vím, že tu podobné zařízení chybí. Pokud chci třeba na golfový simulátor, musím jet přes celou Prahu, a ještě se objednat pár dní dopředu. Ale od nápadu k realizaci vedla dlouhá cesta.
Ani ne. Řekl jsem jim, koho přesně chci oslovit, jaké služby a sportovní vyžití budoucím zákazníkům nabídnu. Co se týče interiéru, nechávám to na odbornících, ale vše samozřejmě schvaluji a kontroluji.
Nastalo bohužel zdržení, ať již číkoliv vinou, a otevření se posune na duben. Je to lepší, než abychom areál otevřeli za každou cenu a nedodělky šili horkou jehlou.
Změny nejsou. Bude tu pět tenisových kurtů, hřiště s umělou trávou, dvoupatrová hala s golfovými simulátory, v níž budou dále vířivky, sauna i pára, solárium, masáže, kosmetický salón, studio na odbourávání tuků a restaurace.
Mým hlavním úkolem bude kontrola a propagace či reklama. Jinak tu bude provozní šéf se zkušenostmi s podobnými projekty, pak správce, kterého znám z mládí. Personál restaurace si vybere vedoucí. V odtučňovacím studiu budou asi čtyři zaměstnanci. Externě chci angažovat několik trenérů golfu a tenisu.
Zní to lákavě, ale myslím, že i tak by mne víc bavilo investovat a někde se realizovat, než jen chodit na golf.
Co si o přechodu profesionálních sportovců do života po skončení jejich kariéry na hřištích myslíte vy?
Co je v jejich nové kariéře po kariéře – kromě dostatku kapitálu – rozhodující? Podnikatelský záměr a jeho kvalita? Dobří poradci a dobré kontakty? Dostatek elánu a píle, tedy vlastností získaných sportem?
PŘEZDÍVKA JAKO LOGO
Podle přezdívky nazval roku 1998 své eseróčko – Dominator. Cestou na olympiádu do Nagana sepsal dvacetistránkovou představu o firmě a hned ji faxoval společníkům. V příštích letech následovaly dva odchody a zase návraty Dominika Haška k hokeji, ale podnikat nepřestal. „Šlo o nápad několika lidí, líbilo se mi využití přezdívky i to, že budu podnikat ve sportu. Zatím si nemyslím, že jsem úspěšný. Alespoň finanční výsledky firmy v Česku tomu dosud nenasvědčují. Firmu sleduji zpovzdálí, nepodílím se na každodenních rozhodnutích, nicméně věřím v budoucnost značky a už se těším, až budu denně pracovat pro její úspěch,“ říká Hašek.
Chod firmy se sídlem v Praze-Holešovicích poznával zblízka v době letní hokejové přestávky. Pracoval i za pultem, prodával a vyptával se zákazníků, co by vylepšili. Firma měla loni na domácím trhu obrat třináct a předloni deset a půl miliónů korun. V Česku dodává zboží do sedmdesáti obchodů a v USA do třiceti fitnesscenter. „Protože je konkurence ve sportovním odívání tvrdá, zaměřujeme se na originalitu a kvalitu,“ dodává dvaačtyřicetiletá opora Detroitu Red Wings. Jako brankář se snažil prosadit v NHL svým originálním stylem. V podnikání usiluje o něco podobného, když jeho malá firma vytáhla srdnatě do souboje s koncerny světových značek. Paralela je tu nesporná.
PRACOVITÝ ZÁLOŽNÍK
Vysloužil si přezdívku Steve, protože na hřišti „jezdil“ podobně rychle jako kanadský lyžař tohoto jména a s příjmením Podborski. A tak byla Stevesport, s. r. o., první firmou fotbalisty Karla Pohorského, na niž navazuje Poborský VIII sport, s. r. o., síť obchodů se sportovním zbožím v pěti českých městech.
Proč VIII? Protože s osmičkou na dresu hrál. Za největší úspěch v podnikání však vděčí nápadu kamarádů z rodné Třeboně, kteří ve firmě Resi vyrábějí zdravotní lůžka a polohovací lehátka; přes polovinu produkce putuje do západní Evropy. „Před osmi lety neměli na rozjezd firmy dost peněz a obávali se vysokých úvěrů. Tak jsem vstoupil do firmy coby společník a spolumajitel,“ říká hráč, jenž v pětatřiceti ukončil letos sportovní kariéru v klubu, kde začínal – v SK Dynamo České Budějovice, a. s.; pro úplnost dodejme, že má pětinu klubových akcií a je předsedou představenstva. Tím však výčet jeho aktivit nekončí. Na hřišti vždy nápaditý (viz gól padáčkem na Euru 1996 do sítě Portugalska) a pracovitý záložník podniká i s realitami. V centru Českých Budějovic koupil dům, v němž zřídil kavárnu. Při českobudějovickém klubu založil akademii pro mladé hráče, aby pokračoval jejich růst. Vyhověl i přání fotbalového svazu a stal se vedoucím národního týmu. „Mohl bych si dát po dlouholeté kariéře nohy na stůl, jak o tom často kdekdo z fotbalistů či hokejistů mluví, ale patrně bych tak nedokázal žít.“
HOKEJOVÍ RENTIÉŘI
Hokejisty, kteří mezi našimi sportovci vydělávají nejvíc, lze rozdělit na dvě skupiny. „Početnější tvoří ti, kteří si sportem nenašetří tolik, aby nemuseli později pracovat. Ve druhé jsou ti, jež jejich příjmy do konce života finančně zajistí,“ podotýká známý hokejový trenér Marian Jelínek a dodává, že ve skupině bohatých téměř stoprocentně převládá snaha využívat kapitálu nad touhou realizovat.
Konkrétně o tom mluví i hokejový agent Jaromír Henyš: „Součástí naší práce je mít kontakty na konzultantské firmy a zejména hráčům NHL doporučit jejich služby. Firma se seznámí s příjmy hokejisty a navrhne plán, jak s penězi nakládat. Příklad: jestliže hráč vydělá ročně milión dolarů, přičemž většina našich nejlepších pobírá několikanásobně víc, měl by nanejvýš sto padesát tisíc použít na životní režii a zbytek investovat. Třetinu do nemovitostí, třetinu na rizikovější akcie a třetinu na akcie jistější. Plán se stanoví na celou, asi desetiletou kariéru v NHL. Tak postupuje devadesát devět procent hráčů.“ Podle Henyše jsou někteří v zacházení s akciemi smělejší, ale neradi o tom mluví: „Jeden bývalý hokejista si dosud ročně vyčleňuje dvě stě tisíc dolarů na burzovní adrenalinové hrátky, kde může být zisk patnáct i více procent, ale nemusí. A má úspěchy. ‚Jsem padesát tisíc v plusu!‘ hlásí mi obvykle. Ostatní peníze má uložené na jistotu.“
Bohatí hokejisté kupují v Praze domy a byty, aby je časem se ziskem prodali. To je další ekonomická jistota. „Proto nemají motivaci podnikat a vydělávat další peníze. Proč by se měli starat o chod nějakých firem, když neutratí ani úroky v bankách? Ano, někteří jsou scouty, tedy vyhledávači talentů klubů NHL, či trenéry mládeže v našich klubech, ale to berou jako hobby a šanci být u hokeje,“ charakterizuje Jelínek tuhle skupinu hokejových rentiérů.
Jak je na tom s podnikáním náš nejbohatší hokejista Jaromír Jágr, jenž ročně vydělává dvě stě miliónů korun? Podle Jelínka, jeho osobního kouče, dostává údajně denně až tři nabídky ke společným projektům, ale všechny odmítá, protože zatím zhodnocuje své výdělky výše popsaným způsobem.
FOTBALOVÍ BOHÁČI
Přejdeme-li od hokeje k fotbalu, ani tady se s výjimkou Poborského do klasického podnikání nikdo příliš nehrne. Pár let tvoří sestavu národního týmu téměř výhradně fotbalisté působící v předních klubech západní Evropy. Jejich příjmy jsou srovnatelné s výdělky hokejistů v NHL. S kapitálem nakládají obdobně, jak potvrzuje Pavel Zíka, majitel firmy Sport Invest, zastupující nejvíce fotbalisty, pak hokejisty i další sportovce: „Doporučíme jim banku, investiční skupinu či burzovního makléře a dále pokračují sami. Nejsme agentura, co by tohle zprostředkovala a pak z toho měla provize. Rádi však poradíme a připravíme klienty na život po skončení sportovní kariéry.“
Bývalý pracovník zahraničního obchodu založil firmu v roce 1998, a proto vidí i velké změny v chování sportovců. „Ti mladší nejsou zatíženi dobou před rokem 1989, mají sebevědomí, umějí jazyky, řadu věcí vnímají jinak, orientují se na burze. Mají jiný přístup ke sportu i životu než jejich předchůdci, nicméně ti nejvíce vydělávající fotbalisté stále hrají a podnikáním se nerozptylují.“ To platí i o brankáři Čechovi či záložníku Nedvědovi s příjmy zhruba dvě stě sedmdesát miliónů ročně a pochopitelně i o dalších. Byť se Nedvěd nedávno spálil a ve firmě Matfloor na Plzeňsku, jež šla do konkursu, ztratil kolem dvaceti miliónů.
Ze známých hráčů, kteří již ukončili kariéru, vyhlíží skoro symbolicky příběh Pavla Kuky. Podnikat začal v poměrně širokém záběru, vlastnil několik obchodů i časopis Hattrick, ale nyní aktivity omezil a spokojuje se s prací ve firmě fotbalového agenta Pasky. Jako by i jemu, podobně jako ostatním majetným hráčům, podnikání se svými starostmi za tu námahu nestálo.
ŠÉFŠPIÓN A HOTELIÉŘI
Ne ve všech příbězích však jde pouze o peníze. Výjimku potvrzuje jeden příběh. Karel Randák, cyklistický reprezentant na dráze i silnici a do roku 1991 profesionální trenér v Dukle Praha, tvrdil ještě před pár lety svým známým, že sport už ho nezajímá, a tak pracuje na finančním úřadě. Leč pravda byla utajená a vyšla najevo až roku 2004, kdy se stal ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚUSI), čili šéfem české rozvědky. Zde pracoval i po odvolání z funkce v září 2006, což mělo souvislost s nástupem Topolánkovy vlády; do výslužby odešel letos na jaře. Cyklisté jsou pyšní na kolegu, jenž to dotáhl tak vysoko.
Zato příběh jeho kolegy cyklisty Karla Vacka je vzorově podnikatelský. V osmdesátých letech patřil k elitě, jel Závod míru i Tour de l´Avenir. Po revoluci a studiu vysoké školy závodil v Rakousku, ale dva roky před třicítkou sport opustil. S kamarádem a rovněž známým cyklistou Romanem Kreuzigerem vytvořil síť benzínových čerpadel – firmu Rokas (ROmanKArelSpolečnost). Její pozdější prodej jim vynesl stovky miliónů. Pak se jejich cesty rozešly. Kreuziger podniká ve stavebnictví, renovuje a pronajímá hotely. Vacek zamířil k lyžování, krátce byl členem výkonného výboru svazu, zmapoval terén a založil společnost Snowhill, což je největší tuzemský provozovatel lyžařských vleků. Firma loni investovala stovky miliónů do lyžařského areálu na Ještědu a chystá vstup do lukrativních horských areálů u nás i v cizině – v Rakousku i Rumunsku. Vacek se znalostí věci kritizuje nehospodárné počínání akciovek ČSTV v Krkonoších a podle zpráv z kuloárů prý nyní tahá za nitky v zákulisí připravovaného mistrovství světa lyžařů 2009 v Liberci. Cyklistika, ryze individualistický sport, v němž se úspěchy získávají dřinou v tréninku a závodě, je pro život a podnikání zřejmě ideální školou.
ZLATO JE MÁLO
Hokejisté a fotbalisté, kteří se díky popularitě svých sportů stali již součástí show-businessu, jsou ekonomicky i existenčně takříkajíc za vodou a mohou žít, jak vidno, víceméně z úspor. To však neplatí o olympijských vítězích, třebaže sportovně dosáhli nesrovnatelně vyšších met.
Robert Změlík, zlatý desetibojař z Barcelony 1992, založil roku 1996 firmu Neways CZ na dovoz a prodej přírodních léčiv. Česká zemědělská a potravinářská inspekce ale mezi nimi objevila v roce 2002 tři preparáty s vysokým obsahem těžkých kovů a nařídila je stáhnout z trhu. Aféra poškodila jméno firmy, a proto bývalý atlet založil nový podnik jménem Starlife. V podnikání v Česku, Polsku a na Slovensku se stejným úsilím pokračuje.
Sympatický příběh kariéry po kariéře rozehrál i jiný slavný olympionik, desetibojař Roman Šebrle. Za padesát miliónů korun staví v Praze 6-Vokovicích sportovní areál, jehož bude jediným vlastníkem. Pětinu částky již uhradil, na zbytek má hypotéky. „V desetiboji moc peněz není. Atletikou bych na areál nevydělal, ani kdybych závodil do padesáti,“ směje se (více o jeho plánech v rozhovoru DESETIBOJAŘOVA „TOVÁRNA“ NA SPORT).
Naprosto v opačném stylu se vydala do víru byznysu lyžařka Kateřina Neumannová. Reklamně je „prodávána“ Josefem Jindrou, svým manažerem, životním partnerem i otcem své dcery, jehož blízkost dlouho a nepochopitelně nechtěla v médiích přiznat. S jeho pomocí, jak sama tvrdí, se stala vloni olympijskou vítězkou, postavila luxusní penzión na Šumavě a nyní pokračuje v aktivitách, jež by sama bez praxe v žádné profesi nezvládla. Neprůhledné okolnosti, za jakých stanula v čele organizačního výboru šampionátu lyžařů v Liberci 2009, vyvolaly mediální smršť, z níž nevyšla dobře. Její popularita v očích veřejnosti hodně utrpěla a je otázka, zda a jak to změní.
JE SPORT PŘEDPOKLAD?
Řeklo by se, že vrcholový sportovec je zvyklý na tréninkovou řeholi a na zdolávání překážek v cestě za vítězstvími, a tak má ty nejlepší předpoklady být po skončení sportovní kariéry úspěšný v další životní seberealizaci. Nicméně trenér Jelínek zmiňuje aspekty sportovcova života, o nichž veřejnost příliš neví: „V mnoha případech žije již od dětství ve skleníkovém prostředí. V rodině i v klubu se kolem něj vytváří mikroklima, jež je výkonu podřízeno. To filtruje informace, aby nebyl rozladěn před výkonem. Odolnost vůči negativním zprávám má proto daleko menší i v životě, kdy tato ochranná bariéra spadne. Když je přesazen do normálního života a třeba podniká, nikdo ho nešetří. Najednou jdou na něj takové zprávy přímo. S tímhle skokem se mnozí těžko vyrovnávají. A pak jim ještě chybí to, co fyziologicky měli celý život – fyzický výdej energie a endorfiny. Osobnostně slabší jedinci s tím mívají často velké problémy.“
Těžko říci, nakolik se tato slova, byť jen trochu, mohla týkat příběhů, o nichž byla řeč. Řekl bych, že Dominika Haška či Karla Poborského ani v nejmenším. Nicméně tím více je jakékoliv snažení sportovců o úspěšnou další kariéru v životě sympatické.
DESETIBOJAŘOVA „TOVÁRNA“ NA SPORT
ROMAN ŠEBRLE (33), olympijský vítěz, mistr světa i Evropy a světový rekordman v desetiboji, jeden z nejlepších českých atletů všech dob, myslí na konec kariéry. Proto v pražských Vokovicích, v obytném komplexu Na Krutci, staví ve vlastní režii moderní sportovní areál s pestrou nabídkou aktivit.
Původně jste plánoval golfové hřiště u Rychnova nad Kněžnou, proč z nápadu sešlo?
Narazil jsem na nepříliš vstřícný přístup místního zastupitelstva. A pak mi ideu na vybudování sportovního centra v Praze 6 přihrála náhoda. Bydlím tady již dvanáct let a vím, že tu podobné zařízení chybí. Pokud chci třeba na golfový simulátor, musím jet přes celou Prahu, a ještě se objednat pár dní dopředu. Ale od nápadu k realizaci vedla dlouhá cesta.
Mluvil jste projektantům hodně do práce?
Ani ne. Řekl jsem jim, koho přesně chci oslovit, jaké služby a sportovní vyžití budoucím zákazníkům nabídnu. Co se týče interiéru, nechávám to na odbornících, ale vše samozřejmě schvaluji a kontroluji.
Areál měl zahájit provoz v říjnu. Proč k tomu nedošlo?
Nastalo bohužel zdržení, ať již číkoliv vinou, a otevření se posune na duben. Je to lepší, než abychom areál otevřeli za každou cenu a nedodělky šili horkou jehlou.
Nenastala nějaká změna oproti původním plánům?
Změny nejsou. Bude tu pět tenisových kurtů, hřiště s umělou trávou, dvoupatrová hala s golfovými simulátory, v níž budou dále vířivky, sauna i pára, solárium, masáže, kosmetický salón, studio na odbourávání tuků a restaurace.
Jak se sám budete podílet na chodu areálu?
Mým hlavním úkolem bude kontrola a propagace či reklama. Jinak tu bude provozní šéf se zkušenostmi s podobnými projekty, pak správce, kterého znám z mládí. Personál restaurace si vybere vedoucí. V odtučňovacím studiu budou asi čtyři zaměstnanci. Externě chci angažovat několik trenérů golfu a tenisu.
Kdybyste byl bohatým hokejistou či fotbalistou, nelákala by vás přece jen pohodlnější existence rentiéra?
Zní to lákavě, ale myslím, že i tak by mne víc bavilo investovat a někde se realizovat, než jen chodit na golf.
Co si o přechodu profesionálních sportovců do života po skončení jejich kariéry na hřištích myslíte vy?
