Kvóty k nakopnutí
Malosti nejsou ušetřeny ani tak velké národy, jako jsou Angličané. V mých očích byli vždy o něco velkomyslnější a v postojích racionálnější než mnohé jiné evropské národy. Ale ukazuje se, že jak jde o věci národně citlivé, slupka rozumu a dobrých mravů opadává. Tedy přesněji: když jde o fotbal.
Anglie nepostoupila na mistrovství Evropy a v zemi zavládl smutek. Reakce na tuto „tragédii“ je podivná: Angličané uvažují o tom, že určí kvóty, podle kterých nebude moci hrát na ostrovech příliš mnoho cizinců. Neboť ti jsou zjevně příčinou, proč anglický nároďák hraje tak blbě.
Trochu Angličany chápu. Komu by se líbila představa, že za Slavii nehraje jediný Čech a za Spartu jen jeden – kupříkladu takový Čech Petr? Byly by to ještě „naše“ týmy?
Anglické publikum si nicméně myslí, že ano. Proto taky chodí do hledišť na anglické týmy v neuvěřitelně vysokém počtu. Nad národnostním eintopfem Arsenalu, Chelsea či Manchesteru si kdekdo možná taky trochu zaremcá, ale na druhou stranu ví, že právě díky etnické všehochuti je mu servírován ten nejlepší a nejatraktivnější fotbal v Evropě. A kromě toho: všichni ti cizinci se přece docela obstojně naučili anglicky, tudíž je Angličané mohou taky považovat za „své“.
Cizinci anglický fotbal rozhodně nijak nepoškodili. On totiž už dlouhá léta nebyl zas tak skvělý. Kdy se Anglie dokázala v posledních letech probojovat do závěrečných bojů evropských a světových šampionátů? Kolik titulů má vůbec na svém kontě? (Jen jeden světový, z roku 1966, kdy hrála navíc doma.)
Kdepak, anglický fotbal vždycky měl a má image větší, než je jeho skutečná síla. Stále se od něho něco čeká, ale on na to – nemá. Vždycky těm sympatickým a hrdým hochům taky fandím, ale je to fanouškovství provázené utrpením. Anglický nároďák hraje krásně, často útočně, ale většinou neefektivně. A to už dlouhá desetiletí. Cizinci v anglické lize, kteří tu dominují v posledních letech, s tímhle letitým problémem nemají moc společného.
Věřím, že pragmatizmus a rozum nakonec zvítězí. Podobné nelogické a do sebe uzavřené „kvótování“ totiž poškozuje dobré jméno, který anglický fotbal má. Ano, zdá se to paradoxní: ačkoli národní mužstvo nesbírá žádné medaile, přesto má anglický fotbal ve světě skutečně obrovské renomé. A to právě díky své otevřenosti, díky tomu nejlepšímu, co do sebe nasaje. A mezinárodní hvězdy koneckonců hrají tak dobře a pohledně i proto, že jsou příslušníky anglických týmů. V národních mužstvech už třeba tak zářit nemusejí.
